Na různorodých pobytech, které jsou dnes velmi populární, se setkávají lidé z celé Evropy někdy i světa. Většinou se vyhradí čas na to, aby všichni předvedli jídla tradiční pro jejich zemi. Určitě na to má nepopiratelný vliv také to, že člověk má jídlo rád, někdy až moc rád. Já si ale myslím, že v tomto případě se v nás spíše vzbouzí mnohdy již zapomenuté vlastenectví. Jsme pohánění touhou ukázat, jak skvělé věci u nás vaříme, nebo alespoň naše babičky vařily. Zároveň si však myslím, že to vlastně vůbec není na škodu si někdy připomenout, jak dobré predispozice nám ta Rettigová zanechala, a namísto pizzy z Veveří za třicet si radši uvařit svíčkovou. Nebo o to alespoň někoho poprosit.

Je pravda, že obrovský výběr restaurací s cizokrajnými pokrmy na nás doslova bliká na každém rohu. Navíc nám příznivé ceny mnohdy nedají, než abychom se na ten kebab nebo „čínské“ nudle zastavili. Zato doma nebo u babičky na nás bliká maximálně tak televize, a ta naši pozornost dnes už tolik nepřiláká. Zda je to důvod, proč se často odkláníme od naší tradiční kuchyně k pokrmům z jiných zemí, půjde zjistit asi jen těžko. Nabízí se však mnoho dalších vysvětlení. Třeba to, že nám to prostě víc chutná, je to snadněji dostupné, nebo to prostě víc letí.

Když se myšlenkami vrátím do skupiny lidí z celé Evropy, s kterými jsem společně trávila čas na projektu v Anglii, vybaví hlavně to, jak moc jsem si to ochutnávání nového jídla užila. Pak taky pohled Španělky s tvarůžkem v puse. A proto zastávám názor, že bychom měli ochutnávat, ochutnávat a ochutnávat. Krásný zážitek, který máme třeba ze sushi nebo pirožků, bychom pak měli dopřát i dalším, třeba skrze naši výbornou svíčkovou. A společně si pak vychutnat krásu okamžiku.

blog comments powered by Disqus