Island. Život na ostrově plus kulturní šok

Do rubriky Okénka napsala Marie Drahoňovská (Úterý, 11. duben 2017)

Letadlo sebou zatřese a já si mnu nos, který se narazil o okénko. „Prosíme cestující, aby se připoutali, budeme přistávat,“ oznamuje mi hlas pilota a já se nemůžu dočkat. Konečně uvidím svou vysněnou zemi s nádhernou přírodou, činnými sopkami a azurově modrými jezery. Jen co proletíme sněhovou mračnou, otevře se mi před očima nečekaný obrázek. Černá plocha, kamení, uschlé chuchvalce trávy a nikde nic. Bezděčně se koušu do rtu a křiví se mi obočí. Mám pocit, že místo na Islandu přistávám na Měsíci. Skutečnou islandskou divočinu poznám až později. Ale teď už si připravte pytlíky, přistáváme.

Když jsem do přihlášky na Erasmus vyplňovala Island, zaplavil mě zvláštní pocit uspokojení. Moc jsem toho o něm sice nevěděla, ale představa nedotčené přírody a celkově severská kultura mě lákala. Někteří se chtějí kulturnímu šoku vyhnout, já se na něj doslova těšila. Chtěla jsem zažít něco, co se od klasické evropské kultury liší, a měla jsem pocit, že Island, ostrov z ledu, je na to jako stvořený.

Přivítání na ostrově a konec hysterie

Tato zemička má něco málo přes tři sta tisíc obyvatel a z toho okolo dvě stě padesát tisíc žije v Reykjavíku a jeho okolí. Já se ale v Reykjavíku neměla v plánu ani ohřát. Moje univerzita (jedna ze tří na Islandu) se totiž nachází čtyři sta kilometrů na sever, v malém městečku Akureyri. „Aku“, jak mu tu všichni říkají, je obklopeno vysokými horami a je proslavené díky lyžařskému středisku jen kousek za městem. Já na něm ale obdivuji především srdíčka na semaforech, které město nechalo nainstalovat v roce 2009, aby posílilo lidského ducha za tehdejší ekonomické krize.

V hlavním městě Reykjavíku jsem ale nakonec přeci jen zůstala trochu déle, než bylo původně v plánu. „Váš let byl zrušen. Můžeme vám ho rezervovat na zítřejší odpoledne,“ oznámila mi slečna na vnitrostátním letišti, jehož velikost odpovídá benzínové pumpě. „Ale já musím být zítra ráno ve škole!“ naléhala jsem na ni se zoufalstvím v očích. Blondýnka s umělými řasami a obočím přes půl obličeje, jak je to u islandských dívek zvykem, jen pokrčila rameny a odkráčela co nejdále od „té hysterické Češky“. V hlavě jí pravděpodobně zněla myšlenka – co to sakra tak hrotí?

Růžový sad, nebo túra po ledovci?

A tak jsem si pomalu začala zvykat, že komunikace s Islanďany není procházka růžovým sadem, ale zato pěkně po seversku túra po ledovci. Protože jsem sem přijela studovat žurnalistiku, hned první týden jsem aktivně rozeslala svůj životopis do všech anglicky píšících deníků, týdeníků, měsíčníků a několika magazínů, jestli by neměli zájem o stážistku – značka „zdarma“. Zatímco v Česku by po takové příležitosti každý chňapl všemi deseti, i kdybych jim tam měla jen vařit kávu, z islandských médií ticho po pěšině. Moje naděje vyhasínala, až zhasla docela. To když se mi z jednoho z nejčtenějších elektronických magazínů ozval „Erik Eriksson“ s vysvětlením: „Islanďané Vám raději neodpovědí, než aby řekli ne,“ a tak jsem měla konečně jasno. Novinařiny si tu moc neužiji. Možná mě tu alespoň naučí trochu té flegmatičnosti a trpělivosti.

Hluboko do kapsy, ale s přáteli po boku

Šoků neubývalo. Když jsem si poprvé přepočítala na české koruny, kolik jsem utratila za pět jablek, dvě brambory, jedno mléko a čtyři vajíčka, pochopila jsem, že na maso, sýr a podobné pochutiny můžu na Islandu zapomenout. Cena nákupu se už takhle blížila třem stovkám. Stejně tak mě překvapilo, že studium vůbec není tak jednoduché, jak se od Erasmu očekává. Jednou se nás učitel v hodině zeptal: „Kolik knih přečtete týdně?“ a byl strašně překvapený, když všichni zarytě mlčeli. Islanďané jsou vášniví čtenáři, a tak i ve škole je zvykem číst, a to denně aspoň třicet stran akademického textu. „To máte tak na hodinku,“ vzpomněla jsem si na slova profesora, když jsem o půlnoci po třech hodinách čtení zhasínala lampičku.

Jsou to ale už téměř tři měsíce, co tu jsem, a pomalu si začínám zvykat. Co víc, začínám si to tu užívat. Pětihodinové dny se konečně protáhly a za chvíli bude světlo už i o půlnoci. Cestou do školy mě zdraví vysoké hory pokryté sněhem a fenomenální východ slunce, který tu trvá někdy až hodinu. V noci nás sem tam přijde navštívit polární záře, která se tak elegantně vlní v bocích, že mi dává pocit, jako bych byla v pohádce. Když se mi zachce, zajdu si do venkovního termálního koupaliště, vedle kterého bydlím, a moje islandština se pomalu vyšplhala „až“ na úroveň A1. Navíc přátelé, které jsem si tu našla, mi dávají pocit, že jsem tu správně. A i když se můj Erasmus pomalu blíží ke svému konci, kamarádi mi zůstanou i nadále.