Všichni to známe a všichni jsme to už určitě někdy zažili. Ten otravný hlásek vzadu v hlavě, který nám říká, že přeci nemůžeme celé dny trávit tím, že budeme ležet v posteli a koukat na seriály. Chvíli se nám tyhle příšerné myšlenky daří zahnat, dříve nebo později ale nastane moment, kdy bude náš pocit z nicnedělání tak nesnesitelný, že budeme muset vstát a začít sportovat.

A právě v tomto momentu přichází na scénu asi nejobtížnější zkouška, která provází život sportovce. Je to zkouška vůle a trpělivosti. Znovu a znovu se musíme potýkat s tím, že se nám nechce vstát z postele. My ale přesto víme, že bychom se měli odhodlat a jít běhat, zacvičit si nebo ujet na kole nějaký ten kilometr.

Odborné knihy tvrdí, že pokud budeme nějaký ten pohyb pěstovat pravidelně, bude pro nás překonávání prvotní nechuti stále lehčí a lehčí. Nikde už ale není psáno, jak dlouho tato první fáze trvá. Ti šťastnější z nás zažijí měsíc křečí a lapání po dechu při každodenním běhání, pak si ale zčistajasna uvědomí, že jim to celé působí radost a veškerá averze zmizí. Ti z nás, k nimž život nebyl tak milosrdný, si musí protrpět někdy i dlouhé měsíce přemlouvání sebe sama. Své cvičení prokládáme hlasitým proudem nadávek a každou aktivitu zakončujeme pláčem (částečně brečíme štěstím, protože to utrpení konečně skončilo a částečně zoufalstvím, protože nás to zítra čeká zase).

Každý (a to je empiricky ověřený fakt) se ale dříve či později dostane do bodu, kdy jej pohyb začne opravdu bavit a začne se z něj dokonce i těšit. Stačí jen najít sport, který vám vyhovuje stylem i náročností. Tímto bych chtěla povzbudit všechny notorické začínače. Nevzdávejte to, zkoušejte to pořád dokola a dokola a já vám garantuji, že i vy jednou najdete sport, který se pro vás stane srdcovou záležitostí.

blog comments powered by Disqus