Cestuji, abych žila. Žiji, abych jedla | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Cestuji, abych žila. Žiji, abych jedla

Do rubriky Okénka napsala Marie Drahoňovská (Pondělí, 27. březen 2017)

Stojím před stolem prohýbajícím se pod náporem islandských tradičních „pochutin“. Znovu si prohlížím, co je v nabídce a marně se snažím vybrat, co ochutnám. Pokud přísloví o lásce procházející žaludkem platí i co se týče vztahů k různým kulturám, myslím, že zamilovat se do Islandu bude fuška. Naposled si postesknu po českých knedlících, pokrčím rameny a naložím si na talířek ovčí varlata, zkaženého žraloka, velrybí tuk, v octu nakládaná játra, islandskou verzi black pudingu (většinu tohoto pokrmu tvoří krev), sušenou slanou tresku a několik kusů takzvaného „flat breadu“ – tmavého placatého chleba, kterým to hodlám všechno zajíst. Chybí už jen ovčí hlava. Tradiční islandská kuchyně možná nebude dobrým zážitkem, zato zcela určitě velice silným.

Cestování je zábava. Na tomto faktu se shodne devadesát devět celých devět procent mých kamarádů. Co na tom všichni vidí? Že by opravdu poznávání nových míst a kultur? Mojí novou teorií je, že za většinou cestování stojí jídlo. „Je pravda, že většina mého cestování po Španělsku spočívala v tom najít pěknou kavárnu na snídani, zastavit se v muzeu cestou na oběd a pak pomalu začít přemýšlet, kde si dám večeři,“ svěřila se mi nedávno kamarádka.

Ale dá se to vůbec někomu vyčítat? Podívejme se třeba jen na Itálii. Co jiného byste tam chtěli dělat, než cpát se pizzou, těstovinami, zmrzlinou a tiramisu? Nebo co takhle Řecko? Co by to bylo za noční procházky po pláži bez gyrosu a tzatziki? Užívali by si turisté ty parné výlety do rozpadajících se řeckých vesniček, kdyby je na cestě nečekalo ledové frappé? Nebo by se skutečně vydali do Thajska a za celou dobu neochutnali nějakého cvrčka nebo kobylku?

On totiž člověk už dávno nejí, aby žil, ale mnohem spíše žije (a cestuje), aby jedl. Tato myšlenka mi propluje hlavou, když pozoruji kamarádku Islanďanku, jak si do housky na hot dog natáčí zmrzlinu. Něco takového by mě doma ani nenapadlo, ale dokud jsem na Islandu, musím to neodkladně vyzkoušet. Cestování za jídlem má tak mnohé do sebe. Člověk poznává nejen nové netradiční chutě, ale i jiné části sebe samé. I když se nakonec těší, jak si dá zase doma svíčkovou se sedmi.

blog comments powered by Disqus