Asi mám rád loučení…

Do rubriky Publicistika napsal Alexandr Průša (Sobota, 16. květen 2009)

Když jsem si na redradě, tak my říkáme redradám, zadal tento článek – i to se někdy stává – s tím, že se zde rozloučím se čtenáři, smál se sazeč (grafik a fotograf) Honza, že sem jen nakopíruju článek „od minula“ a bůhví, jestli se pak zase jednou nevrátím a nenapíšu časem třetí rozloučení. Ale ne, tentokrát to tak nebude – podruhé končím coby editor Halasu a již definitivně.

Když jsem poprvé přišel na redakční radu (tehdy jsem jim tak ještě říkal), psal se rok 2004, fakulta sídlila v budově na Gorkého, Halas se scházel buď rovnou po hospodách, anebo v učebně (snad G03) a psalo se o všem možném, od nového ředitele STV, přes rozhovor s Liběnou Rochovou po změny velikosti míčů v ženské basketbalové lize. Snad mi staří halasáci prominou. Redaktorů bylo pět nebo šest, a když mezi ně přišel stejný počet nováčků, bylo to zjevení. Mezitím jsem stihl být obyčejný redaktor, fotograf, korektor, neúspěšný kandidát na šéfredaktora, editor, obyčejný redaktor, šéfeditor a od příštího semestru opět, alespoň na nějakou dobu, redaktor. Pravda, méně pozorovaně jsem se také stihl stát pamětí Halasu – alespoň pro současné osazenstvo.

Kdybych měl napsat jména všech lidí, kteří mezitím Halasem prošli, připomínala by poslední stránka pomník padlým bojovníkům. Zažil jsem, že Halas půl roku nevyšel a nebylo jisté, jestli ještě někdy vyjde. Zažil jsem debaty o tom, má-li se Halas stát kreditovým kurzem pod vedením učitelů na Katedře žurnalistiky. Zažil jsem dlouhé debaty o tom, jestli má Halas vydávat literární přílohu nebo nikoli. Stejně tak jsem zažil bouři, která se strhla po tom, co jsme napsali, že „nevycházíme na recyklovaném papíře, protože je ošklivý a smrdí“. Výsledkem té bouře mimo jiné bylo, že dnes vycházíme na recyklovaném papíře.

Již jsem si několikrát říkal, že jsem v Halasu přece jen dost dlouho na to, abych ho opustil a ušetřený čas věnoval něčemu jinému. Zatím se mi to nepovedlo – vždy, když jsem se tomu blížil, přišli noví, zajímaví lidé, které stálo za to poznat blíže. Navíc někteří staří známí zůstávají též. Nedávno jsem si prohlížel fotky, které Honza pravidelně pořizuje na redradách nebo následně v hospodách. Na většině z nich jsou smějící se lidé a dobrá nálada. Některé tváře se mění, jiné zůstávají, ale právě ona nálada se nemění. A takové prostředí se neopouští lehce. Leč, editorské žezlo je vhodné zase předat dál. Novému, mladšímu a snad i lepšímu. Snad mu to s Halasem půjde alespoň tak dobře, jako mně ;)

PS: Ještě jsem však za tu dobu nezjistil, jestli psát „v Halase“ nebo „v Halasu“…