Spor o smysl českých senátů

Do rubriky Okénka napsal Alexandr Průša (Úterý, 10. listopad 2009)

Volby, volby, volby. Konečně se povedlo z voleb učinit klání, kdy opravdu o něco šlo. Anebo to tak alespoň vypadalo. Volby byly všude… a proto si myslím, že je zbytečné, abych je popisoval ještě na tomto místě. Ostatně, co bych tak dodával, plácat po zádech se sice umím, ale to raději provádím méně veřejně (před zrcadlem při svíčkách, to mi ke štěstí stačí).

Několikrát se nyní mluvilo o smyslu senátu vůbec. Tohle téma nemám rád. Vždy jsem v pokušení dát strohou odpověď: nemá cenu řešit smysl senátu; senát tady je, má své jasně dané pravomoci a ať se nám to líbí nebo ne, nic na tom nezměníme. Jediné, co můžeme, je zvolit, kdo v senátu bude sedět. Tečka. Ostatně, proč neustále debatovat o smyslu něčeho, co má svůj smysl svými právy a povinnostmi přesně dán? Nevšiml jsem si, že by mezi kandidujícími byl někdo, kdo by horoval za větší práva senátu. Stejně tak jsem podobný podnět nezachytil ani od nikoho, kdo o senátu diskutoval (jistě, všechny diskuse jsem nepročetl).

Bylo by zajímavé zjistit, co si myslí zhruba 75 procent spolužáků, kteří nevolili. Je podle nich senát na houby? To by znamenalo, že se o dění na škole zajímají, ale myslí si, že senát mnoho nezmůže, tedy nemá cenu do něj volit. Je však otázka, pokud se o dění na škole zajímají, proč ještě nikde nevzplála velká debata o tom, jestli by senát neměl mít větší moc, proč nekandidoval někdo, který by větší moc žádal. Nebo je to tak, že se o senát a ani o dění na fakultě nezajímají, je jim jedno, kdo v senátu sedí a co tam dělá? Nedokážu posoudit, co je blíže skutečnosti, ale to ticho po pěšině zdá se být výmluvné…

Smysl dávají senátu lidé, kteří v něm sedí. Svou prací, svým smýšlením, svými postoji. To „krásně“ ukázala kauza na plzeňských právech, kde selhal i senát. Právě on se měl už dávno postavit a říct ‚takhle ne‘. Moc na to měl, odvahu či morální sílu zřejmě nikoli. Věřím, že náš senát by v podobné situaci odvahu našel. A stejně tak věřím, že je dobré volit i do institucí, o jejichž smyslu pochybujeme nebo nevíme. Vyplatí se to.