Mezi plagiátory: deset týdnů v náručí hrůzy | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Mezi plagiátory: deset týdnů v náručí hrůzy

Do rubriky Ostatní napsal Jan Martinek (Středa,  2. prosinec 2009)

Sedmého března 2009 mě editor Halasu oslovil s tím, zda bych mohl prozkoumat komunitu plagiátorů na naší fakultě. Nejprve jsem to považoval za hloupý vtip, ale časem mi to začalo dávat smysl. Na jeho nabídku jsem kývl. Mezi plagiátory jsem se mohl dostat přes předsedu Disciplinární komise Bingu, znalce problematiky, anebo přímým pokusem o infiltraci. První cesta, ač bezpečnější pro mé studium, byla však lemovaná nebezpečím prozrazení mé mise. Zvolil jsem proto tu druhou.

V průběhu jarního semestru a zejména v jeho závěru jsem do ISu odevzdal několik prací, ve kterých jsem část textu zkopíroval od svých předchůdců a klasiků oboru. Nedělo se však nic. Až s počátkem dalšího semestru a prvními několika přípravami na seminář najednou v ISu svítil mail s neznámým odesilatelem a prázdným předmětem. Uvnitř stálo jen: „Dnes 23.15 na Moravském náměstí, automat na jízdenky.“ Ten den jsem nebyl v Brně, ale prvním letadlem jsem se z Helsinek vrátil a na schůzku se dostavil. Co následovalo, překvapilo i mne samotného.

Kulhavý mladík menší postavy mne z náměstí vyzvedl a dovedl do suterénního bytu v Husovicích. Tam jsem poznal Brundu, Ludvu, Čeňka, Zinku, Rezku, Tinu a Gramlu, který mne sem dovedl. „Takže, průměr za posledních osm měsíců máš 16,27. To je slušné.“ Jak jsem se dozvěděl, kritická hodnota je 19,44. Číslo vytváří program Jako vejce vejci, který v ISu zjišťuje procento plagiátu v textu. Kritickou hodnotu určila proděkanka Patrová – plagiátorství zkoumá jako hobby. Cílem Skořápek, jak si skupina říká, je snaha být pod hranicí co nejtěsněji.

Podle úspěchů se vytváří hierarchie členů skupiny. Vyhodnocení probíhají co dva týdny. Nejúspěšnější, nazývaný „Kolumbus“, může ostatním dupnout na palec u nohy. Tomu nejméně úspěšnému, „Malíkovi“, dokonce třikrát. Zatímco Brunda, student psychologie, vyhrával zjevně často a nohu moc pokřivenou neměl, Gramlovo chodidlo čouhalo na dvou místech z improvizovaně prostřižené polobotky. Okolo Brundy se také nejčastěji pohybovaly Zinka a Rezka, krásky s tmavými vlasy, ač Brunda samotný krásy nepobral a zaváněl přemírou piva.

Můj první večer proběhl iniciační rituál. Každý mi s gustem dupl patou na prsty pravé nohy a nadával do Xeroxů. Nebylo to nic příjemného. Když jsem si myslel, že rituál skončil, polili mi hlavu třemi kbelíky ledové vody. Pak jsem získal tajné znamení, tetování vejce na temeno.

Další setkání pak bývala nepříjemná, dokud jsem nezlepšil své výsledky a Gramla opět nezaujal poslední místo. Po rituálním začátku se schůze vždy odvíjela podobně – sledování násilných amerických seriálů z 80. let bylo téměř k nevydržení, zvlášť když alkoholem posilněný Brunda požadoval, abychom na perský koberec rozložili okurky s cibulí. Na závěr jsme si vždy vyměňovali zkušenosti v opisování – nejvýše ze „zaručených tipů“ se pohybovalo opisování z primárních zdrojů, které nikdo nečte.

Kvůli stereotypu, zdravotním problémům a upevňování mocenských vztahů (jednou jsme dokonce s Ludvou museli ukrást tři jablka v nedalekém Albertu) jsem se rozhodl skupinu opustit předčasně. Svěřil jsem se s plánem Gramlovi, který toho však zneužil a napráskal mě. Od té doby se jeho pozice zlepšila a několikrát jsem ho dokonce viděl s Tinou, ač jeho výsledky nepřesahují osmnáctku.

Já si musel ve strachu před skupinou plagiátorů změnit vizáž a ze jména mi zůstaly jen iniciály JM. Co by však novinář pro čtenáře neudělal!

blog comments powered by Disqus