Nebojte se nás, my nekoušeme

Do rubriky Tribuna napsala Hripsime Zohrabyan (Čtvrtek, 11. březen 2010)

Halas se snaží přinášet nové a zajímavé informace. Občas však spolupráce se zaměstnanci fakulty není jednoduchá. Týká se to hlavně Centra informačních a komunikačních technologií (CIKT), sídlícího na naší fakultě ve druhém patře. Technici o své práci tvrdošíjně odmítají promluvit.

Právo vědět je v České republice upraveno zákonem o svobodném přístupu k informacím. Toto platí i na půdě Fakulty sociálních studií. Pokoušeli jsme se několikrát přemluvit vedoucího CIKTu Libora Cahu, aby nám řekl pár slov o tom, jak funguje technika na fakultě a co vše mají cikťáci na starosti. K našemu překvapení odmítl cokoliv říci. „Věci CIKTu jsou interní, nevidím žádný důvod, proč bych o tom měl s někým mluvit,“ odpověděl na otázku, proč si nechce popovídat.

O CIKTu toho nikdo moc neví, je na fakultě v podstatě tabu. A zřejmě nikdo nemá potřebu si o něm zjistit něco víc, proč taky, když jsou pánové ajťáci nesdílní a na slovo skoupí. Každopádně máme právo na informace. Děkan Ladislav Rabušic odpověděl, že cokoliv potřebuji zjistit, mám se obrátit na proděkanku Pitrovou. Ale proč bych měla obcházet několik lidí, abych zjistila pár věcí přímo od zdroje?

Tím, že se CIKT uzavírá před světem si jenom přihoršuje. Ajťáci, kteří vnímají Cahu jako svého boha, bez jehož svolení nemůžou říct ani slovo, vypadají jako zbabělé děti, čekající na povolení od maminky, aby si mohli jít hrát na píseček. Caha, tvrdošíjně odmítající jakoukoliv komunikaci o interních věcech, stejně bude muset promluvit. Ale proč to lámat přes koleno?

CIKTe, my vám nechceme ublížit, nebojte se nás!