Bejvávalo dobře, bude ještě líp

Do rubriky Ostatní napsala Nikola Krejčířová (Čtvrtek, 11. březen 2010)

A zase jsou tu změny ve vedení. Po roce mého šéfredaktorování bude, vlastně už je, novou halasáckou šéfkou Ripsi Zohrabyan. A na mně je, abych se pateticky vypsala z málem pěti let svého působení v Halasu prostřednictvím tohoto nudného článku v rubrice na poslední straně (o níž už několik měsíců pochybuji, zda-li ji někdo čte).

V Halasu jsem prošla spoustou funkcí. V žádné jsem nikdy nevykonala nic zásadního, což je pro mě nakonec možná dobře. Ti, co prosazují novinky, totiž většinou nejsou oblíbení. A já jsem ráda oblíbená…

Ale pojďme na začátek. Tam nebyla tma, ale propagační leták. Ten mě nalákal na první redakční radu. Tehdá to byl první rok v nové budově fakulty a my se scházeli v atriu. Od té doby jsme hodně pokročili, dokonce máme i skříň ve spolkovně. Nicméně, jak se redakce obměňovala, z nováčka jsem se přesunula do linie středních a starších, až jsem nakonec málem dosáhla titulu pamětníka. Podobné to bylo i s funkcemi. Přibližně před rokem, když jsem nakonec nastoupila do té šéfredaktorské, byla redakce plná mladých, nadějných, flexibilních, dynamických lidí s tahem na branku a patřičným týmovým duchem. Ehm, lépe: přišli nováčci, kteří pro Halas chtěli psát, byli celkem nadšení, měli nápady a hned se (jsme je) zapojili. Někteří odešli, jiní se zase přidali. Konečně ale začalo být na redradách díky těmto lidem živo. Halas se postupně začal připravovat na nového šéfeditora, který měl namísto Sáši Průši převzít editorské žezlo od dalšího akademického roku.

Jelikož byl nový editor Pavel Šíma rok na studijním pobytu, většina vesměs nových redaktorů ho vůbec neznala a možná ho i trochu považovala za jakéhosi nepřátelského cizince, který zničehonic ovládl jejich území. Jako aktivní redaktoři nemlčeli v koutě a nedali Pavlovi nic zadarmo. A pravda, že na začátku semestru bylo v redakci docela dusno. Mělo dojít ke změně vzhledu a právě nová grafika časopisu byla pro některé staré i nové Halasáky první rozbuškou sporu. Zformovala se proti sobě dvě redakční křídla – jedno konzervativní v čele se starým editorem Sášou, druhé inovativní v čele s mladým editorem Pavlem. V tu chvíli jsem užasle pocítila na redakční kůži význam sousloví „dva kohouti na jednom dvorku“. Po několika vášnivých redradách mě úžas přešel a snažila jsem se o to, o co by se v takové situaci podle mě šéfredaktor snažit měl. Smířit redakci a podpořit ty, kteří jsou důležití pro to, aby mohl časopis bezpečně vyjít.

Jak na tom redakce je, budou muset posoudit jiní. Mně se ale zdá, že na konci semestru se to podařilo – stav je stabilizovaný. Redaktoři si jednohlasně řekli, že nového editora chtějí i nadále, i když ho někteří pořád dost nesnáší. Během podzimu navíc nastaly i světlé chvíle. Byl spuštěn web (ó, díky!). Pozitivně se změnil i přístup k dělání časopisu. Poprvé jsme se pokusili získat zpětnou vazbu od vás, čtenářů. Rozeslali jsme dotazník a získali cenné informace. Chceme vás „nutit“ k reakcím a jsme otevření k podnětům. Redaktoři se také snažili více rýpnout do bolavých míst fakulty. Nezbývá než jen dál pokračovat v tom, co redakce plná fajn a šikovných lidí začala. Už to bude beze mě, ale nevadí. Já odcházím spokojená.

Takže se loučím. I když vlastně v příštím čísle… Ale už jen externě.