Bruselení: Jak přijít o tisíc eur snadno a rychle

Do rubriky Okénka napsala Vendula Karásková (Pondělí, 29. listopad 2010)

Konec prázdnin pro mě znamenal přípravy na praxi mezi diplomatickou smetánkou evropské metropole. Žurnalistickou praxi jsem měla zařízenou, stipendijní peníze na účtu, jízdenky koupené – stačilo jen vyřešit, kde budeme v Bruselu bydlet. Univerzita sice studenty na pracovní stáže ochotně vysílá, vše si ale musí zařídit a domluvit sami.

Jako neohrožené dítě internetové doby jsem tedy sedla k počítači a začala prohledávat inzeráty. Když se mi pak v mailu objevily fotky úžasného bytu, moderně vybaveného, umístěného v centru a za opravdu nízkou cenu, nemohla jsem věřit svým očím a byla v absolutní euforii. Slečna majitelka mi napsala spoustu věcí o svých zájmech i o své rodině a kromě toho také nekonečná ujištění, jak se na nás těší a že budeme určitě nejlepší spolubydlící ever. Po několika podobně optimistických mailech přetékajících láskou k nám, neznámým možným budoucím spolubydlícím, jsem otvírala její nájemní smlouvu s opravdu dobrým pocitem ze zajištěného bydla. Ale ejhle. Předtím než se nastěhujeme, po nás slečna chtěla zálohu devět set eur. Vratnou při odjezdu, samozřejmě.

Byt vypadal lákavě – ale posílat takové množství tvrdé měny kdovíkomu a kdovíkam se nám tedy nechtělo ani přes to, že slečna „pro naši bezpečnost“ poslala i svůj naskenovaný pas. Google ji ale neznal a když ji nenašel ani Facebook, začala jsem ze své euforie střízlivět.

Naštěstí se nám nabídla známá z Bruselu, že se na byt půjde podívat osobně. „Nešťastnou náhodou“ ale bohužel zrovna v tu chvíli majitelka odjela k mamince do Anglie, jakmile jí prý však zálohu pošleme na účet, dostaneme od ní klíče poštou. Vyvrcholením celé akce „pošlete cizímu člověku spoustu peněz a doufejte, že budete mít kde bydlet“ byl mail od naší bruselské známé. Byla se podívat v dané ulici a dům, do kterého jsme se měly nastěhovat, vůbec neexistuje.

Můj optimismus dostal pořádně na frak. Stejně tak i víra v lidi a internetové inzeráty. Zvlášť po tom, když jsem znovu usedla k počítači, znovu odpověděla na několik set inzerátů – a jediné kladné odpovědi měly stále stejné schéma. Byt je nádherný, úžasný, levný, majitel je však bohužel zrovna v Anglii, nemůže nám ho ukázat, ale když mu pošleme zhruba tisíc eur, obdržíme poštou klíče od vysněného neexistujícího bydla.

Za tři týdny hledání dvou volných postelí, během kterých jsem postupně slevovala ze všech svých nároků, se mi ozvalo podvodníků celkem sedm. Jako nejlepší strategie při hledání podnájmu se tedy nakonec ukázalo brouzdání po bruselských ulicích a hledání oranžových cedulí „A louer“, nabízejících apartmán k pronajmutí.

Zahraniční praxe mi opravdu dala hodně do života. Už vím, čím chci být, až budu velká. Budu pronajímat neexistující byty, zřejmě to hodně vynáší.