Jaká má být věda

Do rubriky Okénka napsala Roman Vido, odborný asistent na Katedře sociologie (Čtvrtek, 2. prosinec 2010)

Před časem v Halasu Lucie Jarkovská komentovala problém využitelnosti vědeckých poznatků a argumentovala, že nejen stát, ale i sociální hnutí a neziskové organizace mohou být legitimními příjemci plodů vědeckého bádání. Je-li teze postavena takto, nemám důvod ji nepodpořit. Stát rozhodně nemá mít monopol na užití expertního vědění vzešlého z činnosti veřejných institucí. V autorčině argumentaci jsem také našel formulaci, v níž připomíná, že „věda dělaná v zájmu třeba znevýhodněných skupin přináší užitečné poznání“. V ní vidím potenciální kámen úrazu.

Klasickou námitkou proti výtkám z politického aktivismu maskovaného vědou bývá kritika ideje „čisté“ či „nezaujaté“ vědy. Kolegyně Jarkovská v jejím duchu píše, že zpochybňování vědeckosti některých oborů může být pozitivem tlumícím riziko, že by se tyto obory „nechaly ukolébat pohádkami o čisté vědě, která nepracuje v zájmu nikoho jen sebe samé“. Klíčový prvek pro mě v této souvislosti představuje slovo zájem, odkazující k rovině hodnot, jež řídí lidské jednání.

Proto není od věci připomenout si zde „konzervativní“ hlas klasika sociální vědy Maxe Webera, který se otázce vztahu vědy a hodnot otevřeně věnoval a je znám svou – dnes leckoho pobuřující – koncepcí „nehodnotící vědy“. Weber nepopíral vliv hodnot na vědecké zkoumání; jsou to totiž právě hodnoty, které pomáhají konstituovat předmět vědeckého zájmu (nastolovat agendu – řeklo by se dnes). Odmítavě se však stavěl k tomu, aby hodnoty ovlivňovaly i samotný proces výzkumu. Důvod byl jednoduchý: tam, kde přichází hodnocení, přestává porozumění a schopnost přijímat „nepohodlná fakta“.

Vrátím-li se zpět na začátek, musím si položit otázku, co přesně znamená „dělat vědu v zájmu nějaké skupiny“. Přebírat tematickou agendu dané skupiny a nabízet jí své poznatky k využití? Anebo se podílet na prosazování konkrétních „stranických“ zájmů takové skupiny? Spolu s Weberem se domnívám, že zatímco první možnost je přijatelná, druhá nikoliv. Je zcela legitimní zabývat se vysoce politickými otázkami, jakými jsou evropská integrace, protiraketová obrana, adopce dětí homosexuálními páry či globální oteplování. Jako problematické ovšem vidím, pokud vědec či vědkyně předem zná na takové otázky správnou stranickou odpověď.

Zodpovězení otázky „jaká má být věda“ není neutrální akt; odráží specifické hodnoty. Mám-li na ni odpovědět za sebe, říkám, že má být ve své praxi vedena snahou o nezaujatost. Ideálem, který nás vede, přestože (nejspíše) nemůže být nikdy naplněn.