„Stop and think“

Do rubriky Okénka napsal Roman Vido, odborný asistent na Katedře sociologie (Pondělí, 21. březen 2011)

Dostala se mi nedávno do rukou přes půlstoletí stará esej Willa Herberga. Autor v ní kritizuje ducha soudobého amerického náboženství pro jeho konformitu a neschopnost přimět člověka k povznesení se nad rovinu každodenního pozemského snažení. Náboženství se stalo uctíváním vlastní kultury a baštou lidské sebestřednosti. Biblický impuls k transcendenci a zakušení vlastní nicotnosti tváří v tvář Bohu v něm nemá místo.

Když jsem v podzimním semestru přednášel o Durkheimovi, položil jsem přítomnému publiku otázku, zdali si myslí, že existuje Fakulta sociálních studií. Odpověď byla jednoznačná: samozřejmě, že ano. Dovolil jsem si polemizovat namítaje, že nic takového okolo sebe nevidím. Jistě, máme tady budovu a v ní místnosti, v nich se vyskytují lidé, na zdech visí cedule a na různých dokumentech se vyjímají loga. Ale kde je ta „Fakulta sociálních studií“? A co máme na mysli, když říkáme, že „existuje“?

Má průhledná provokace nemířila k provolávání mantry všech studujících sociologie „všechno je sociální konstrukt!“ a výzvě k hledání čiré „autenticity“. Měla být pouze podnětem k tomu, aby se v lavicích konformně usazené studentstvo na chvíli zamyslelo a pohlédlo na svět okolo sebe trochu jinak – „just stop and think.“ Fakulta sociálních studií v přísném slova smyslu opravdu neexistuje. Přesto cítíme opak; její nadindividuální realitu a její schopnost působit na nás donucujícím účinkem (správně, durkheimovský „sociální fakt“ v celé své kráse). Může nás přijmout, ale i propustit; může nás odměnit, ale i potrestat; může nám jednoduše citelně zasáhnout do našich osobních životů.

Fakulta je přitom jen příklad. Vedle ní se každodenně setkáváme s dalšími podobnými „přízraky“, na které si nemůžeme sáhnout, ale které zároveň podstatně ovlivňují náš životaběh. Politika, demokracie, trh, věda, medicína, školský systém. Nikdo z nás jako jedinec je nemá ve své moci. Přesto nejsou ničím víc než výtvory nás lidí, kteří jsme je přivedli k životu a udržujeme je při něm. Je rozumné na to nezapomínat a čas od času se na chvíli zamyslet, co je a co má být vlastně jejich smyslem.

Transcendence, která tak ležela na srdci Herbergovi, se v širokém povědomí pojí s oblastí záhadného, nadpřirozeného, mystického, rozumu se vymykajícího. Přitom budeme-li postupovat přísně etymologicky, dostaneme se k daleko prozaičtějšímu významu: „přesah“ či „překročení“. Jednou z podob, jakou takto chápaná transcendence může nabývat, představuje právě schopnost pohlédnout na svět okolo sebe z povzdálí a položit si otázku, co (a čí) je zde účel a co (a čí) jsou zde prostředky.

Just stop and think.