Atény – nejhlučnější město Evropy

Do rubriky Okénka napsala Jana Strbačková (Středa, 23. březen 2011)

Když jsem se s dvacetidvoukilovým kufrem ocitla v přistávací hale na letišti Eleftherios Venizelos a poprvé se nadechla aténského vzduchu, pocítila jsem dokonalý klid a úlevu. Konečně jsem byla na místě, které jsem si vysnila. To jsem však ještě nevěděla, co mě čeká. Boj s chaotickou dopravou, alfabetou, byrokracií a také snad s větrnými mlýny.

První, čeho si po příjezdu nelze nevšimnout, je zmatek v ulicích. Doprava se tu řídí svými vlastními zákony. Bez problémů se předjíždí zprava, hromadně troubí, mezi auty se míhají mopedy a všichni jezdí hrozně rychle. Semafory se situaci snaží trochu usměrňovat, ale stejně si každý dělá, co chce. Ne nadarmo se Aténám přezdívá nejhlučnější město Evropy.

Největší problémy mi zpočátku dělalo přecházení ulice. Řekům totiž chybí pud sebezáchovy. Do vozovky vkročí kdykoliv a mezi auty se doslova proplétají. Pokud někdo zamíří na přechod a výjimečně čeká na zelenou, stejně nemá záruku, že ho auta pustí. Možná proto si většina lidí s hledáním přechodu starosti vůbec nedělá.

Opravdový zážitek pak představuje cesta hromadnou dopravou. V metru i tramvaji se denně vyskytuje neuvěřitelné množství lidí. Ti všichni se pak při otevření dveří tlačí zároveň ven i dovnitř.

Už tak šílenou dopravní situaci ještě víc znepřehledňují stávky. Každý den vypovídá službu jiná část hromadné dopravy. Buď autobus, tramvaj, trolej nebo metro a v nejhorším případě všechno dohromady. Nejméně spolehlivá je pak doprava autobusová. Několikrát mne po půlhodinovém čekání na autobus zaskočilo zjištění, že dnes žádný nepojede. A když náhodou přijel, nezastavil, ale klidně si prosvištěl kolem mne. Dostalo se mi poučení, že když jej chci zastavit, musím mávat. Při zahlédnutí správné linky, jsem tedy napříště začala zběsile máchat rukama. Vysmátý řidič mi zamával nazpět a konečně zastavil. Z neznámého důvodu však v půlce plánované trasy donutil všechny cestující vystoupit ven a pokračovat dále svépomocí.

První dny byly zkrátka k uzoufání. Nic nefungovalo tak, jak jsem byla zvyklá. A potom mi to došlo. Možná, že znám Platona, Sokrata či Aristotela, ale novodobou řeckou filozofii jsem ještě nepochopila. Nebude to ale tak složité. Je potřeba si jen uvědomit, že na všechno je tady dost času a nikdy není důvod si dělat těžkou hlavu. A když vám nějaký spoj ujede? Však on pojede zase další. A nebo si můžete vzít taxi.