Nejlepší je začít na pláži. Každého středoevropana ohromuje moře a ani já nejsem výjimkou. Neznám lépe strávený čas, než si sednout na deku, vdechovat ionizovaný vzduch a pozorovat vodní hladinu. Idylka však nevydrží dlouho. Po odhození prvního svetříku přichází slečna a nabízí mi masáž. Zdvořile ji odmítnu a odkládám další kus oblečení. Objeví se chlápek, který mě přesvědčuje, ať si nechám udělat tetování. „Ne,“ odpovídám již nabroušeně a nechápu, proč si mou odpověď vykládá souhlasně. Svlékám se do plavek a přivábím divně vypadajícího otrapu, kterého se nezbavím, ani když se opětovně obléknu. Pomůže jen změna pláže. Ještě že je jich tu dostatek.

Po slunění mířím do centra. Tramvaj zastavuje před parlamentem. Vystoupím a už kolem mne létají dýmovnice a rozbouřený dav vykřikuje ohromující hesla. Zase stávka, pomyslím si. Ještě stihnu povědět „ne“ pouličnímu prodavači, který mi vnucuje státní vlajku. K mému překvapení mi ale právě jednu podává.

Vydávám se na ulici Ermou, která se vyznačuje množstvím obchodů a turistů. Kromě nich tu taky narážím na zlodějíčky a žebráky. Pětiletý klučík s nešťastným výrazem ve tváři hraje dobře na harmoniku, ještě lépe však na city. Muž bez rukou, držící kelímek na peníze pouze pusou, se po mně útrpně dívá. „Ne, ne,“ opakuji mu důrazně, ale on se přibližuje. Naštěstí mne vždy rozveselí můj oblíbenec, hrající na kytaru. Přezdívám mu Bob Marley, protože nosí rasta čepici a vyzařuje z něj stejná radost jako ze známého jamajského hudebníka.

Postupuji dále a dostávám se pod Akropoli. Parthenon, stojící na vršku, dohlíží na celé město. Procházím kolem antických chrámů, dýchajících na mne svým klidem, proplétám se úzkými uličkami jako vystřiženými z kalendáře a začínám pociťovat hlad. Zastavuji se proto na gyros v přilehlé taverně.

Blíží se večer. Míst k zábavě je zde více než dost a noční život je skvělý, ale drahý. Přece jen sto korun za malé pivo není málo. A tak se vyplatí obstarat si lahvinku a sednout si s přáteli na pahorek Areios Pagos. Z něj se rozprostírá okouzlující výhled na nekonečné město a já si připadám jako v pohádce. Každou chvíli přemítám, zda je vše skutečné, zda jsem opravdu tady.

Přicházejí další přátelé a pokud jsou mezi nimi Řekové, můžu si být jistá, že na mé „ne“ opět reagovat nebudou. „Ne," odvětím na jejich nabídku dolít pití, avšak vůbec je to neodrazuje.

Další den na hodině řečtiny je mi už vše jasné. Dozvím se, že slovo „ne“ znamená řecky ano. Nesouhlas totiž vyjadřuje výraz „ochi“.

blog comments powered by Disqus