Pokrok lidstva vyhazuje studenty z univerzity

Do rubriky Tribuna napsal Pavel Šíma, převzato z nového internetového časopisu Servis (Neděle, 8. květen 2011)

Mám jednoho spolužáka – říkejme mu třeba Gabriel. Asi končí na FSS. Nemůže si dovolit platit čtyřiadvacet tisíc za semestr. „Lajdák! Dobře mu tak,“ pomyslíte si asi. Bohužel tomu tak není. Gabriel je jedním z nejchytřejších a nejpoctivějších studentů, co jsem měl tu čest na fakultě poznat. V seminářích patří k nejaktivnějším a za těch pět let jsem ho snad ještě nikdy neviděl jinak, než s knihou v ruce. Jednou jsem ho dokonce spatřil, jak si čte při čekání na autobus. Ve stoje na zastávce v chabém světle pouliční lampy.

A jak se může tak chytrý člověk dostat do poplatkové kategorie? Gabrielovým „přečinem“ bylo to, že kromě svého oboru na naší fakultě studoval ze zájmu ještě klasickou řečtinu. Přestože na tamější katedře v něm viděli velkou naději, shledal ke konci studia obor neperspektivním a studium ukončil. To byla osudová chyba. Odstudované semestry se mu přičetly k celkové době studia a rázem se dostal do poplatkové povinnosti. V tu stejnou dobu fakulta téměř zdvojnásobila výši poplatků. Game over. Gabriel se studiem skončí nebo půjde studovat na jinou fakultu do jiného města. V každém případě ale poplatky zásadně zasáhnou do jeho života.

Proč Gabriela potkal takový osud? Spousta lidí bude vinit vedení fakulty. Je pravda, že konkrétní krok zvýšení poplatků je značně diskutabilní a koneckonců touto debatou žije fakultní politická diskuse posledních několik týdnů. Byla by ale chyba mít jej za zlovůli lidí ve vedení fakulty. Celá záležitost má daleko hlubší kořeny.

Za všechno může rostoucí vzdělanost

Lidská civilizace jde stále vpřed. Aby se mohla vyvíjet, potřebuje vzdělávat svou populaci. Zatímco ještě před průmyslovou revolucí jsme si vystačili s mizivým zlomkem vysokoškolsky vzdělané populace, dnes se pomalu stává studium vysoké školy normou. Vzdělání je globálně považováno za důležitou hodnotu. O jeho významu a správnosti jeho podpory panuje společenský i politický konsenzus. Rodiče v něm vidí cestu k lepší budoucnosti pro své děti a počet studujících (ale třeba i držitelů PhD. titulů) roste celosvětově raketovým tempem.

Česká republika se po pádu komunismu jasně a razantně přiřadila k vyspělé části Evropy a světa a její obyvatelé přejali chápání vzdělání jako výsostné hodnoty za své.

Ministerstvo školství v této atmosféře stimulovalo svou příspěvkovou politikou vysoké školy k nabírání vysokého počtu studentů. Vysoké školy včetně Masarykovy univerzity na pobídku zareagovaly. Počet studentů na naší univerzitě se za posledních deset let zdvojnásobil a úhrnem nyní studuje namísto dvaceti procent populace ve studijních letech – jak tomu bylo v devadesátých letech – procent šedesát.

Bohatství českého státu ani rozpočet ministerstva ale takovým tempem nerostly. Nevyhnutelně jsme se tak dostali do situace, kdy příspěvek na jednoho studenta klesá a na přetahující studenty není žádný.

Rozpočet univerzity je napjatý a šest tisíc nefinancovaných studentů je pro ni přirozeně ekonomickou zátěží. Fakulta sociálních studií má průměrně nejdelší dobu studia ze všech fakult. Bakaláře studujeme průměrně 7,6 semestrů a magistra 5,6 semestrů (celkem zarážející čísla, že?). To přirozeně vedení univerzity příliš nevoní a ani ostatní fakulty z toho nejsou nadšené. Vedení naší fakulty ale nemá v rukou příliš mnoho nástrojů, jak délku studia jednotlivých studentů ovlivnit, a proto sáhne k drakonickému zvýšení poplatků za přetaženou dobu studia, které zavede i přes nesouhlasné stanovisko akademického senátu.

Gabriel jednoho rána otevře email… a zbytek příběhu už znáte. Ponaučení? Konkrétní kroky vedení fakulty jsou diskutabilní, ale síly a mechanismy, které stojí v jejich pozadí, svou magnitudou daleko přesahují možnosti a vliv kohokoliv z nás, členů akademické obce Masarykovy univerzity.