Bude nás (zase) pět

Do rubriky Okénka napsal Martina Hromádková, členka Akademického senátu FSS MU (Neděle, 8. květen 2011)

V čase, kdy berete do ruky tento Halas, už nejspíš máme nového člena či členku studentské komory senátu a jsme tedy zase v plném počtu jedenácti senátorů. Nicméně v době, kdy píšu tento text, vrcholí předvolební kampaň zájemců o uvolněný post ve studentské senátní komoře. Stávající studentští senátoři se při této kampani například mohli dozvědět, že nejsou víc než keriéristi honící si vlastní ego, kteří jsou velmi vzdálení svému poslání – obraně studentských zájmů.

Inu, napadá mě k tomu jen tolik, že jsme si pravděpodobně honili ego málo, když jsme nedokázali prodat naši snahu stát za studenty a hájit je v nerovném boji s vedením fakulty. Zúčastnili jsme se totiž například důstojných debat současného i budoucího děkana s iniciátory petice proti skokovému zvýšení poplatků, ve které padlo mnoho argumentů z obou stran. Nadnesli jsme také nejasná pravidla ohledně pronájmu místností pro studentské aktivity v souvislosti s peripetiemi organizátorů Masarykových debat. Ano, nejen studenti politického marketingu v našich řadách by se nad sebou měli zamyslet, osobně mám však velký problém s označením našich aktivit jako „nečinností“.

Jen mě pak napadá, jak asi bude případnému zvolenci, až bude muset usednout mezi tyto kariéristy a prosazovat body svého volebního programu ve své osamocenosti (kterou lze přece předpokládat vzhledem k nepoužitelnosti stávajících senátorů)? Ledaže by to bral jako přípravu na tvrdou politiku, která se odehrává v nejvyšších patrech. Věci veřejné ve svém volebním hesle přece také hlásaly, jak je nutné vyhnat dinosaury z poslaneckých lavic, aby s nimi následně mohli vytvořit koalici. Politika je holt plná obětí.

Neříkám tím, že není správné se vymezovat, naopak, konfrontaci vítám a věřím, že určitá míra je oboustranně osvěžující. V této polemice je navíc nutné přihlédnout k nevyhnutelné generační obměně, která se ve studentských řadách děje poměrně rychle. Mnozí, co volili mě nebo mé kolegy, už nemají statut studenta. Na jejich místa přišli noví, a ti mají pocit, že jsme jakýmsi pozůstatkem předchůdců a že za ně vůbec nekopeme přinejmenším proto, že se s nimi vlastně neznáme. A tak to s námi musí vydržet ještě do října, kdy nastane velké zúčtování. Samotnou mě zajímá, zda stávajícím radikálům přetrvá jejich odhodlání do velkých voleb a budou o místa v akademickém senátu bojovat se stejnou vervou jako nyní. Minimálně tedy ten jeden, který se do té doby stane součástí senátního prostředí a bude mít příležitost osahat si jej zevnitř.