Škola i knihovna jsou otevřené pro každého stejně, přesto je mezi nimi rozdíl | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 29. ročník

Škola i knihovna jsou otevřené pro každého stejně, přesto je mezi nimi rozdíl

Do rubriky Tribuna napsal Lukáš Kuchta (Pátek,  1. červen 2012)

Rád bych tímto zareagoval na článek Iva Možného Škola je otevřená pro všechny stejně, zaleží na každém, kolik si z ní vezme. Nevím, jestli jsem způsobilý k tomu, abych někoho vyváděl z omylu, a ani nevím, jestli následující slova budou dostatečně kultivovaná, jak žádá Ivo Možný. Myslím si ale, že nakonec na tom nezáleží. Veřejný prostor, stejně jako jazyk, nepatří nikomu a zároveň všem – každý má proto právo do něj se svým názorem vstoupit. Kdyby už jen pro tu možnost, aby si ho mohl díky reakcím ostatních opravit.

Předně, diskuse má tendenci točit se kolem otázky jestli více či méně studentů na VŠ. Nejsem proti většímu množství studentů. Naopak, vnímám to jako součást dlouhodobého a užitečného trendu. Podobného tomu, kdy byla zavedena povinná školní docházka, kdy podobný trend postihl gymnázia a nyní dorazil i k terciárnímu vzdělávání. Je to i spravedlivější přístup namísto vymýšlení různých „objektivních“ kritérií, která by legitimizovala exkluzi toho či onoho člověka z šance dosáhnout na obecný kulturní statek, jakým je vzdělání. V tomto kontextu by se dal parafrázovat i onen nešťastný výrok, který vzbudil tuto diskusi: Kdyby nebylo v 90. letech vládou nastartováno zmasovění VŠ studia kvůli „dohánění Evropy“, nebyly by tu možná nejen ony studentky, ale ani FSS.

Ale nejprovokativnější část textu Iva Možného jsem shledal v bodě pátém a zde se skrývá jádro mojí reakce. Stálo by totiž za to upřesnit, o jaké „Nové pedagogice“ je řeč. Pokud o té nejznámější, waldorfské, tak ta bývá např. kritizována za příliš autoritativní osobu učitele. Pokud je řeč o škole Montessori, tak zde je jednou ze zásad, oproti tradičním přístupům, že škola se přizpůsobuje potřebám studenta, ne student škole. Celkově se „nové“ pedagogické přístupy vyznačují individualizovaným přístupem, respektem k zájmům a přáním toho, kdo se chce vzdělávat, a s tím snad souvisí i přesvědčení, že nikoho nelze v ničem efektivně vzdělávat proti jeho vůli. Bylo by však dezinterpretací tvrdit, že „nikoho nelze ničemu naučit“. Nemá cenu hrát argumentační ping-pong o to, kdo zodpovídá za kvalitu vzdělání studenta na VŠ. Zjevně to budou obě strany, student i škola. Kdyby to tak nebylo, nebyly by vysoké školy, možná jen vysoké knihovny.

„Co se člověk nenaučí, to neumí“ je nádherné krédo pro autodidakty, ale tak nějak to popírá smysl existence univerzit a škol vůbec. Z dosavadních vyjádření některých vysokoškolských pedagogů mám dojem, že většina lidí na univerzitách by nejraději dělala jen vědu, na což se ale chce říct, že nic není zadarmo. Univerzita není Akademie věd a svoji existenci musí takto odůvodňovat, ba měla by to chápat jako výhodu. S tím úzce souvisí i otázka „Proč bych resuscitoval nějaké umřelky?“. Chce se automaticky odpovědět: „Protože jsem za každou umřelku dostal zaplaceno.“ Ale odpověď lze dále rozvést: Takový postoj je dokonale pochopitelný v situaci Humboldtovského elitního vysokého školství, kdy na VŠ nastupuje ne více než 15 % populačního ročníku. Tak tomu bylo v ČR naposled okolo roku 1990. Dnes už se nedá mluvit ani o masovém vysokém školství, ale o univerzálním, neboť na VŠ nastupuje více než 50 % populačního ročníku. V takové situaci si stěží lze dovolit luxus trvat na maximálních akademických standardech a zbytek na seminářích prostě odepsat jako „umřelku“, případně „minimaxe“. Každý je vzdělavatelný. Že někoho za stanovenou dobu naučím/pomohu mu naučit se intelektuálně žonglovat se dvěma kuželkami a někoho se šesti, je jedno. Důležité je, aby žongloval. Dosáhl tedy standardu minimálního, překročil ho, jak nejlépe dovede, a nebyl odepisován hned v začátku. Z mých zkušeností se čtyřmi fakultami mohu říct, že to jde i v současných podmínkách. Jen hledat způsoby. A možná to nejvzácnější: motivaci k tomu.

Ivo Možný dále zmiňuje, že vedle kognitivních vloh o úspěchu ve studiu rozhodují rozličné povahové vlastnosti. A ideální jsou takové, které z vás ve VŠ prostředí udělají „samochodku“. Nemohu si pomoci, ale vidím v takovém nazírání nesmírný problém. Vybaví se mi totiž známý citát od Vegetia: „Málo mužů se rodí statečnými, mnoho se jimi stane díky výcviku a síle disciplíny.“ Tím samozřejmě nechci říct, že VŠ by měla připomínat římský vojenský tábor, ale to, že už Římané věděli, že i takové vlastnosti jako třeba statečnost, které bychom ihned připsali vrozenému charakteru, jsou spíše získané než vrozené. Jestliže VŠ systém upřednostňuje díky rezignaci na pedagogické úsilí a absenci pedagogického vzdělání(!) na straně pedagogů „samochodky“, pak primárně nevybírá ty jedince s nejlepšími kognitivními vlohami, ale ty s nejlepší disciplinovanou výchovou. Jinak řečeno „průměrné dříče“. Všechna čest a respekt, takoví lidé jsou nepochybně velmi důležití, konzervují disciplínu, zachovávají standard. Ale není pak divu, že Jiří Přibáň mluví v souvislosti s českým vysokoškolským systémem o „kontrarevoluci průměrnosti“, když se takto de facto plýtvá talenty. Talent pro nějakou intelektuální činnost není až tak vzácná věc. Pouze se velmi vzácně vyskytuje v kombinaci s dalšími vlastnostmi, které mu umožní sebe sama automaticky zušlechtit a prosadit. Možná by se leckterý vyučující divil, kdyby si se svými studenty dal tu práci, kolik a jakého talentu by objevil. Student tak může být tím nejlepším spojencem univerzity nebo fakulty, ale není to zadarmo. Může být i tím nejhorším nepřítelem. To, dle mého soudu, v případě, že pochopí a vezme si k srdci rady, které mu jsou dávány, a rozhodne se si ze školy pro sebe urvat co nejvíc. Za to, že tomu tak ještě není, lze vděčit, v českém kontextu, relativně slušné výchově. Střez se, pedagogu, toho, abys byl po chodbách pronásledován hordami racionálně kalkulujících studentů, odhodlaných tě spotřebovat!

Na závěr bych se, ve vší slušnosti, v tradici Simplicia Simplicissma, rád zeptal, v čem je FSS v rámci ČR (snad) nejlepší, jak zaznělo i v textu, na nějž reaguji?

Jak je nyní jasné, souhlasím s Ivem Možným jen málo. Nemyslím si, že cestou je jen „víc“ (samostudia) ale také „jinak“ (učit). Přesto mu z mé strany patří dík za to, že je ochoten své názory veřejně diskutovat, je výjimkou z pravidla.

blog comments powered by Disqus