Na kontroverzní Rabušicův výrok reagovala šéfredaktorka Halasu Tereza Cajthamlová. Ve svém textu se zmínila, že se Hripsime Zohrabyan zastal profesor Ivo Možný, ale že by z jeho strany (stejně jako od kohokoliv jiného) naše redakce přivítala se stejnou vstřícností i kultivovanou kritiku. První děkan naší fakulty nyní odpověděl a se svým názorem se obrací jak na studenty, tak na ostatní vyučující.
Milá paní redaktorko,
výzvu ke „kultivované kritice“ jsem přijal s rozpaky: kultivace je dlouhodobý proces a tak nevím, jestli už u mne stačil dosáhnout potřebné úrovně. Leč každý tančí tak rychle, jak dovede, téma mne zajímá, tak snad několik poznámek najde u laskavého čtenáře vlídné přijetí.
Ivo
Možný (autor: archiv Halasu)
Poznámka první: FSS máme rádi všichni. Projevuje se to dvěma způsoby: někoho naštve, když vidí svou lásku v nelichotivém srovnání, jiný se potěší, neb mu to nabízí podnět, co ještě zlepšovat. Je-li nás v té druhé skupině víc, můžeme diskutovat o tom jak. Prima, ne?
Druhá: došel jsem postupně k poznání, že úsilí o nápravu, nebere-li zřetel na tzv. externality, končí frustrací. I ta naše škola žije v určitém prostředí, v určité době. Naše síly jsou omezené. Náprava bolí, a i když je dosažený výsledek lepší, často nějakou dobu trvá, než vyrovná transakční náklady: na čas žijeme ve ztrátě. Takže bývá dobré nápravné úsilí maximálně soustředit.
Třetí: má-li to být kvalita, nezbude než výrazně rozlišovat, co je dobré pro bakalářský stupeň a co pro magisterský. Nemylte se: typ kurzu „přednáška v auditoriu“ je na dobré univerzitě v našich podmínkách nezbytný a dobrý! Setkáte se s nimi ostatně na všech univerzitách světa. Především na bakalářském stupni, a doplněný o semináře. Ale to snad máme; jiná je otázka kvality toho či onoho kurzu.
Čtvrtá: Větší počty studentů na bakalářském stupni jsou dobrou cestou jak překonat prokazatelnou slabinu všech přijímacích zkoušek, že totiž jsou sice schopny přiměřeně přibližně rozlišit kognitivní vlohy uchazeče, nic ale neřeknou o takových věcech, jako jeho pracovitost, houževnatost, schopnost mnohahodinové absolutní koncentrace, schopnost dlouhodobě sledovat vytýčený cíl, umění si takový cíl vytýčit a podle získávaných zkušeností ho průběžně korigovat, vloha odolávat stresu… teprve to všechno a ještě další povahové vlastnosti skládají spolu s kognitivní vlohou celkový úspěch ve studiu (i jinde, možná i v manželství a hře na balalajku). A to nerozezná jednorázová zkouška; už během prvních semestrů bakalářského se zmíněné vlastnosti projeví . A těm, co na víc (zatím) nemají, dává bakalářský stupeň ukončené vysokoškolské vzdělání; nekončí tedy jejich pokus státi se vzdělancem frustrací.
Pátá: Ježišmárjááá! Asi to opravdu děláme špatně, když si náš student může myslet, že „to aké výsledky majú študenti na prijímačkách na magistra je aj známkou pre školu ako ich nato pripravila.“ Škola vás, pane kolego, na nic nepřipravuje. Připravujete se sám; nabídka školy je otevřená pro všechny stejně, zaleží na každém, co a kolik si z ní vezme. Vy asi neznáte základní pravidlo Nové pedagogiky? Zní: Nikoho nelze nic naučit. Co se nenaučíte, neumíte. Výrazem téhož obslužného pojetí studia je i představa, že o kvalitu diskuse na semináři se má postarat kantor. Prd! Proč bych resuscitoval nějaké umřelky? Já už jakési vzdělání mám.
Šestá: Jednou z cest jak „odmasovět“ FSS asi bude vyšší práh mezi bakalářským a magisterským stupněm. Vytřídíme-li a pošleme „do života“ více těch, co „škola ich na to nepripravila“, zůstane na magisterském větší podíl takových, co se připravují sami, jsou aktivní, diskutují v seminářích, kritizují učitele i sebe navzájem, zkrátka dělají školu téměř jako v Litvě či Estonsku.
Sedmá: některé problematiky musejí diskutovat učitelé mezi sebou, některé studenti mezi sebou a některé můžeme řešit ve vzájemné diskusi. Studentům mi navrhovat agendu ani nenapadne, pro diskusi mezi učiteli teď vidím aktuální dvě témata: naše nízké nároky na sebe samy a z toho vyplývající nízké a tedy demotivující nároky na studenty. Mám poměrně spolehlivě empiricky doloženo, že k dosažení bakalářského titulu na některých našich oborech stačí po standardní dobu studia věnovat studiu tak málo, jako je 14– 18 hodin týdně (a to jen po 24 z 56 týdnů v roce!). Žádoucí by byl aspoň dvojnásobek, ideální trojnásobek, elitní školy vyžadují v semestru víc. Takové obory, které vás připraví tak akorát na zahálčivý život, nenajdete jen na naší fakultě. Vaši kolegové na těch fakultách, kde jsou na studenty kladeny normální nároky, to ovšem vědí, a na studenty od nás a z podobných fakult se dívají svrchu. Nezažili jste to už?
Osmá: Kdo ví, zda se tu nevynořuje – formuloval bych to jako pokusnou hypotézu – něco jako „dvourychlostní univerzita“. Na některých fakultách se bude tvrdě makat a budou produkovat plemenné koně na závody a na jiných to budou roztomilí valaši, uzpůsobení pro naši zahálčivou civilizaci. (Někteří ale možná skončí v chomoutu.) Keller (a není sám) upozorňuje, že se stále výrazněji diferencuje život bohatých a chudých. Dá se však také vidět, že tu probíhá i jiná diferenciace – na svět zahálčivý a pilný; v jednom se maká, spoří a investuje, v druhém se nakupuje, nemyslí na zítřek a konzumuje. Nedělí se právě podle této linie před našima očima Evropa?
Devátá: Děláte to dobře, dámy. Není vás hodno, aby vás uspokojovalo, že jsme v té české louži snad ti nejlepší (??) a do ciziny byste si to jezdily jenom potvrdit, hledajíce pouze, co i tam je horší než u nás. A předpokládám, že to zároveň berete s nadhledem, vědouce, že pro každou kozu je tráva na sousedovic pastvě zelenější. Ale to právě motivuje!
Devět je pěkné číslo, pro dnešek stačí. Až mne, laskavý čtenáři, budeš vyvádět z omylu, uveď prosím pro přehlednost číslo poznámky, kde vidíš, že jsem vedle jak ta jedle, a napiš mi proč. (Ovšem kultivovaně, prosím.) Těším se!
Ivo Možný,
sociologie, osmdesátý ročník,
IČO 170