Děláme to špatně, máte pravdu | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 26. ročník

Děláme to špatně, máte pravdu

Do rubriky Tribuna napsala Tereza Cajthamlová (Sobota,  5. květen 2012)

Profesor a bývalý děkan Ladislav Rabušic se na panelové diskusi o vývoji katedry sociologie a vzniku naší fakulty nechal slyšet, že ho „naštvaly“ články dvou redaktorek Halasu, toho času na Erasmu v Litvě a Německu . Podle popisu lze bezpečně identifikovat Hripsime Zohrabyan a Vendulu Karáskovou. Obě redaktorky své texty opřely o vlastní zkušenosti z přednášek na české a zahraniční vysoké škole. Mimo jiné si všimly i toho, že na cizích fakultách měly možnost navštěvovat kurzy v komornějším počtu účastníků. Chválily ale také aktivnější přístup studentů nebo vstřícnost a otevřenost vyučujících k diskusi.

„Nechal jsem si zjistit, jaké bylo pořadí těchto dvou kolegyň u přijímacího řízení. Kdybychom měli patnáctihlavé semináře, tak ani jedna z nich by na Erasmu nebyla,“ zareagoval veřejně na oba texty Rabušic.

Nechci hodnotit, zda mají studentky pravdu či nikoliv. Já sama zkušenosti ze zahraniční školy zatím nemám. A popis téměř ideálních podmínek v cizině mi docela věrně připomíná atmosféru na magisterském stupni u nás. Na druhou stranu mám ještě v živé paměti některé nudné přednášky z povinných kurzů na bakalářském studiu. A sto padesát spolužáků v aule.

Chceme debatovat

Oba články hodnotím jako přínosné především proto, že probouzí debatu a výměnu názorů. Když online verzi textu Hripsime Zohrabyan zveřejnil na svém facebookovém profilu sociolog Roman Vido, zúčastnil se diskuse pod odkazem například i profesor a první děkan fakulty Ivo Možný. Víceméně dal rozhořčené studentce za pravdu v tom, že pro zvídavé studenty nejsou na naší fakultě zrovna ideální podmínky. Ale v redakci bychom přivítali z jeho strany určitě i kultivovanou kritiku. Učíme se argumentovat a za každou výzvu k diskusi jsme vděční.

Reakce Ladislava Rabušice ve mně ale probudila rozpaky. Předně tím bývalý děkan porušil mlčenlivost, kterou škola všem ostatním studentům v souvislosti s výsledkem jejich přijímacího řízení zaručuje. Pak si myslím, že argumentace typu „co by, kdyby“ narušuje věcnou diskusi a diskutéry uzavírá v kruhu hypotéz a domněnek. Možná (a úplně stejně bezzubá) reakce je nasnadě. Kdyby bylo na fakultě bakalářské studium lepší, u přijímaček na magisterský stupeň by byly studentky úspěšnější. Pokud by zároveň věděly, že studentů nebude přijato tolik, víc by se na zkoušku připravily. Kdyby naše škola byla zkorumpovaná a úspěch u přijímaček bylo možné si koupit, studentkám by veškeré znalosti byly úplně k ničemu.

Byl to osobní útok

Asi nejsmutnější na výroku je ale skutečnost, že působí jako osobní útok. Ani jedna z redaktorek přitom své výtky necílila na konkrétní vyučující ani studenty. A už vůbec ne na osobu bývalého děkana. Pokud se Vendula Karásková na konci svého článku ptá, zda není lepší přijmout méně studentů, než „být továrnou chrlící zástupy absolventů“, pak bych očekávala, že v odpovědi člověka s tak velkými pedagogickými a manažerskými zkušenostmi nebude chybět nadhled a porozumění. A především osobní odstup od problému.

Velký počet studentů na přednáškách je navíc jen jednou z výtek obou redaktorek. Zohrabyan si na německé škole všimla například toho, že studenti na konci semestru hodnotí celý kurz. Nebojí se a otevřeně chválí i kritizují. Ladislav Rabušic nám naznačil, jak taková debata o kvalitě výuky vypadá u nás. Pokud student řekne, že by raději sdílel poznatky s pár aktivními studenty, než usínal na nudných přenáškách pro plnou posluchárnu, nedočká se konstruktivní diskuse. Nikdo nezačne přemýšlet nad tím, jak studenty lépe motivovat, jak zavést už na začátku studia seminární skupiny nebo jak ukázat studentům, že se nemají bát říct svůj názor. Místo toho vyučující zajde na studijní oddělení a dál už to znáte.

blog comments powered by Disqus