Za jakou cenu

Do rubriky Okénka napsal Roman Vido (Pondělí, 14. květen 2012)

V minulých číslech Halasu se objevily hned dva články autorek (Hripsime Zohrabyan a Venduly Karáskové) pobývajících toho času studijně v zahraničí, které svou aktuální zkušenost kladly do kontrastu s tím, čemu jsou uvyklé na své alma mater. Osobnější přístup učitelů a intenzivnější formu výuky uváděly jako to, co na domácké půdě postrádají. Jedna z nich pak tuto absenci připsala přímo na vrub objemu přijímaných studentů, když si v závěru položila otázku „Není ovšem lepší přijmout méně posluchačů, kteří získají hlubší znalosti a neocenitelné soft skills, než být jen továrnou chrlící zástupy absolventů?“.

Zmíněné články se před pár dny dostaly na přetřes v diskusi o historii brněnské sociologie. Kolega a ex-děkan Ladislav Rabušic na podnět z publika odkazující k předimenzovanosti fakulty a nastolující otázku viny fakultního vedení za tento stav, reagoval přímočarým argumentem: vyšší počet přijímaných studentů, který je zodpovědný za „tovární“ podmínky výuky, dává většímu množství lidí příležitost ke studiu. Při striktnějším nastavení přijímacího řízení by autorky článků možnost studia na FSS – a tedy ani výjezdu v rámci programu Erasmus – neměly. Jeho slova tak vybízela k reflexi skutečnosti, že každá mince má dvě strany. Pokud někdo brojí proti masifikaci studia, měl by si současně uvědomit, že při případném zúžení přístupu k vysokoškolskému vzdělání mohl zůstat Černý Petr v ruce jemu.

Takovou reakcí by se však daná diskuse vyčerpávat neměla. Sebereflexe je totiž na místě také v případě příslušných „manažerů růstu“. Podobně jako v celé Evropě (a zdaleka ne jen v souvislosti se vzdělávacím systémem) se dnes i v našem fakultním kontextu do mysli vtírá otázka, jak moc se svého času stalo oslnění představami a následně i realitou „růstu“ a „dynamiky“ překážkou v uvědomění si možných externalit takto nastartovaného trendu. Fakulta je sice slovy profesora Možného tak trochu jako lokomotiva, která se jen těžko zastavuje, když už se rozjede. Přesto se touto metaforou nelze zodpovědnosti za aktuální stav zcela zbavit. Podobně jako v případě kritických studentek i zde platí, že každá volba něco stojí – má svoje výnosy, ale též svoje náklady. A na to bychom neměli zapomínat.

Už nějaký čas hájím staromódní – protože elitářský – názor, že univerzita představuje určitý společenský vzor. Poskytuje prostor k utváření společenských a kulturních elit a neformálními prostředky garantuje existenci základních sdílených společenských hodnot a norem. Slušelo by jí proto vystříhat se jedněch z nejrozšířenějších společenských nešvarů: nazírání na svět jen skrze úzký průzor vlastních zájmů a hledání viny za zakoušené problémy přednostně u druhých. Ať už jde o studenty nebo o jejich učitele.

Ostatní články, které chyběly v tištěném čísle:

proFIdivadlo aneb divadlo na FI

Nejpunkovější konference roku

It’s hard to find the moral high ground when you’re standing in the mud

Studente, zaplať. Data odblokujeme za pět set eur