Co všechno dokážou ovlivnit učitelé? | Halas Časopis studentů Fakulty sociálních studií. 28. ročník

Co všechno dokážou ovlivnit učitelé?

Do rubriky Tribuna napsala Vendula Karásková, Hripsime Zohrabyan (Čtvrtek, 31. květen 2012)

V minulých dílech jste četli:

Po zkušenostech se studiem na zahraničních univerzitách v Německu a Litvě jsme rozdíly v systému výuky popsaly v těchto článcích. Následovala reakce bývalého děkana naší fakulty Ladislava Rabušice, kdy označil tyto komentáře jako nelegitimní. Kdyby totiž podle něj na fakultě byly podmínky, které preferujeme v našich článcích, na FSS bychom nestudovaly. K celému dění se vyjádřil i profesor a první děkan fakulty Ivo Možný a doktor Roman Vido.

Reagujeme hlavně na výrok profesora Rabušice a mnohokrát děkujeme Martině Hromádkové, která na jeho výrok upozornila.

Nechceme znovu otvírat diskuzi na téma vhodnosti poznámky profesora Rabušice, mlčenlivosti či osobního útoku. Demokracie je diskuze – a články byly i jako podnět k diskuzi zamýšleny. Rozhodně jsme svým komentářem nechtěly nikoho urazit a v žádném případě jsme je nemyslely jako osobní útok na kohokoliv. Spíše jsme chtěly upozornit na problém, který si uvědomují a zmiňují i sami vyučující. Jak je patrné z rozsahu následné debaty a některých přehnaných reakcí, zřejmě jsme se dotkly hlubšího problému, než jsme si původně představovaly.

Lze diskutovat bez znalostí a v přeplněné třídě?

Účelem zahraničních výjezdů je mimo jiné právě poznávání jiného prostředí a systému výuky. Dokud nemá člověk s čím srovnávat, ani ho nenapadne, že něco doma není ideální nebo by se dalo dělat jinak. Jak správně podotkl profesor Možný, naši fakultu máme všichni rádi, a proto bychom se ji měli snažit zlepšovat. Každá mince má dvě strany a nikde není systém úplně ideální. I na litevské univerzitě je bakalářské studium přeplněné a pro nejlepší známku stačí namemorovat fakta. Rozdíl je ale v tom, kolik studentů a jakým způsobem studuje magisterský stupeň. V malých skupinkách má vyučující mnohem větší přehled o znalostech a schopnostech každého, a může tak i lépe nastavit a kontrolovat pravidla.

Studentů bakalářských programů na brémské fakultě sociálních věd je zhruba stejné množství jako na FSS. Na některých oborech přijímají i více studentů než u nás. Přesto se jim daří mít semináře s menším počtem studentů, takže studenti se ve třídě nemačkají jako sardinky. Ano, mají zde víc učitelů, větší platy, víc pomocníků z řad studentů. Ano, je to externalita, kterou FSS nedokáže ovlivnit. Na magisterské obory v Brémách přijímají na sociologii třicet studentů, na politologii nebo Public Health sedmdesát studentů. Liší se to obor od oboru. Úroveň výuky a znalosti studentů, jejich ochota diskutovat a nebojácnost vyjádřit svůj názor (Co když nemám pravdu? Co když řeknu blbost?) se však výrazně nelišila v seminářích pro bakaláře ani magistry.

Chápeme, že počet studentů vedení fakulty z existenčních důvodů výrazně ovlivnit nemůže. My však voláme po jiném způsobu výuky, což není externalita, kterou by sami učitelé nemohli aktivně ovlivnit. Zároveň to nemusí znamenat, že by danému předmětu museli věnovat víc času než doposud.

Občas ani dobrá motivace nestačí

Do jisté míry nesouhlasíme s pátým bodem reakce profesora Možného. Kantor nemůže diskutovat se studenty, kteří nemají názor nebo dotazy. Nemají je většinou proto, že je nic nedonutilo si povinný text přečíst. Motivovaní můžeme být až do aleluja, ale samozřejmě věnujeme větší prostor předmětům, do kterých jsme nuceni pořád něco dělat – číst, psát, pravidelně odevzdávat.

Průměrný student bude předměty, kde se stačí na konci semestru pouze naučit na zkoušku z již vypracovaných materiálů nebo se naučit předem známé otázky, flákat. V některých předmětech kolují stejné otázky již několik let a ty samé otázky se občas dokonce objevují i u státnic. Můžou za stejné otázky studenti? Pokud je předmět povinný; pokud je učitel sice kapacita, ale svoje znalosti neumí studentům předat; pokud neumí vysvětlit, proč je zrovna tento předmět zařazen do katalogů povinných předmětů a čím je studentovi přínosný – pak se není čemu divit, že studenti hledají veškeré možné způsoby, jak být s daným předmětem v co nejmenším kontaktu. Jak ukazuje diskuze na Ekonomicko-správní fakultě, je toto téma v současném systému vzdělávání více než aktuální.

Podle Boloňského procesu má šedesát kreditů odpovídat až 1800 hodinám práce za akademický rok. Pokud tedy student bakalářského studia dodržuje studijní plán a má zapsaných třicet kreditů za semestr, měl by studiu věnovat až čtyřicet hodin týdně. Vysokoškolské studium by tedy mělo být postavené na úroveň normálního zaměstnání. Pokud však podle informací profesora Možného průměrný student stráví nad školou osmnáct hodin týdně, někde se stala chyba. Jestliže ale například bude muset každý student od příštího semestru platit „zápisné“, nebude raději trávit čas na brigádě, než četbou textů, které nejsou pro průchod předmětem nezbytné?

blog comments powered by Disqus