Když student naší fakulty přijede po prvním týdnu z Brna domů, rodiče se obvykle dožadují dvou informací: chtějí vidět index a rádi by slyšeli co nejpodrobnější popis lidí ze studijního kruhu. Protože se však místo odpovědí dočkají jen nechápavého mlčení, začnou svého potomka podezřívat z toho, že na žádnou univerzitu snad ani nechodí.
Psychologie a psychoterapie jsou nejenom obory na této fakultě, ale především samostatné profese. Profesní vztah navazujeme už jako učitelé a studenti ve výuce. Tento vztah pokračuje i po státnicích, ačkoliv náhle mnohem rovnoprávnější. Začne-li absolvent pracovat v oboru jako psycholog či psychoterapeut, rázem nás k sobě váže vztah v rámci obce psychologů nebo psychoterapeutů.
Historii prý píší vítězové. Platí to zjevně i o volbách do Akademického senátu, když týden po nich dostala vítězná Koalice za úkol napsat senátní okénko Halasu. Snad jednou dostaneme příležitost napsat historii našeho volebního období.
I don’t get out of Brno much. In fact, I rarely set foot out of my office, even on weekends. Most days, my biggest form of exercise is going down three flights to Krmitko and back again. So by the time Reading Week arrived on the FSS calendar I was ready for an adventure. A good friend and colleague of mine suggested I come out to visit her in the mountains. Wouldn’t it be nice, she said, to take a two-day “trip” in the Beskydy? Now, when Americans say they are taking a “trip,” this usually means in the comfort of the family car or on a smooth jetliner. It doesn’t mean walking out of your house with nothing more than a pair of sticks and a backpack full of Tatranky.
V Brémách mi začala výuka poslední říjnový den. Kampus se zaplnil zhruba devatenácti tisíci studenty, z nichž je asi dva a půl tisíce cizinců. I tady má každý své „UČO“, čísly se ale rozlišuje i dvanáct místních fakult, které nikdo nezná podle jména. Vyučuje se na nich hlavně německy, ale když člověk hledá, objeví i pár anglických předmětů.
Ve spolkovně naší fakulty vzniká po večerech hudební těleso, které chce zaujmout tanečníky napříč univerzitou. Mladí muzikanti plánují vystoupit už tuto plesovou sezonu. Student mezinárodních vztahů a vedoucí orchestru Václav Šebek slibuje, že si na jejich hudbu budou moci „zatrsat“ i lidé, kteří klasické společenské tance neznají.
Co bylo dříve kontroverzním tématem, dnes se stává normou. Zvykli jsme si na nahé fanoušky pobíhající po fotbalovém hřišti, fotografie podvyživených somálských dětí žijících ve slumech, nahé ženy zobrazené na titulních stranách pánských časopisů i na každodenní krvavé násilí v televizním zpravodajství. Byly však doby, kdy podobné výjevy šokovaly a budily pohoršení. Dnes už tolik emocí nevzbuzují, což dokazuje i právě probíhající výstava Kontroverze v pražském Rudolfinu.
Disciplinární řád četl málokterý student. Dodržovat ho ale musí všichni. O tom, že jeho neznalost neomlouvá, se každý semestr přesvědčí několik provinilců před disciplinární komisí. Aby bylo prohřešků i potrestaných co nejméně, připravilo Průšovo umělecké-úchylné divadlo představení inspirované právě disciplinárním řádem.
Bez angličtiny člověk na naší fakultě nedodělá ani první semestr. Nejdůležitější složkou studia je čtení odborných textů a už od prvního ročníku se setkáváme s anglicky psanou literaturou.
„Fakulta aktivity studentských spolků podporuje,“ ubezpečují studenty proděkani a poctivě to opakují i studijní referentky. Věta platí však jen do chvíle, než spolkaři začnou něco potřebovat. Pak se objeví spousta ale, která nedovolí, aby se symbolické gesto proměnilo v čin.
Moc dlouho jsem se na fakultě neohřála a už jsem zase pryč. Loni jsem strávila tři měsíce na stáži v bruselských novinách, letos mě vítají německé Brémy. Čekají mě dva semestry šprechtění v zemi sociologických velikánů.
Byly mi dva roky, když se v říjnu 1963 sešli na zámku v Liblicích vědci a spisovatelé na kafkovské konferenci. V kuloárech prý někteří chtěli přijít na to, odkdy čeština získala do pronájmu slovo kafkárna. Výrazem se tu a tam dodnes označují až neskutečně absurdní situace, navozující nakonec zpravidla beznaděj, protože řešení nevidět. Bývají neuvěřitelné tak, že by si je člověk nevymyslel. Život je sice scenárista zasluhující Oscara, ale tady přece jen tušíte, že někdo „to celé“ v rukou má, že kdosi tahá za nitky, hraje si s vámi a mýlíte se, když si pomyslíte: už tajenku znám.
Atmosféra na fakultě nebyla před prázdninami úplně dobrá. Nemohlo za to jen zkouškové období, mnoho studentů včetně mě bylo frustrováno ze dvou poměrně rychle zaváděných a pro ně nevýhodných změn. První bylo „skokové zvýšení poplatků“ (přičemž toto slovní spojení se již dost vžilo) za prodloužené či další studium, druhým vybírání nájmů od studentů za jimi pořádané akce informálního vzdělávání. Zdálo se, že studentští senátoři, studenti podepsaní pod peticí proti prudkému zvýšení poplatků a zástupci spolkového života na jedné straně a na straně druhé odstupující i nastupující vedení jsou zakopáni na svých pozicích a dosažení kompromisu bude obtížné, až nemožné.
On October 14 and 15, I attended a conference sponsored by the sociology department entitled “Conflict in Identities, Identities in Conflict”. Like last year, we welcomed visitors from abroad – including Italy, Russia, Hungary, the United States and the United Kingdom – and most had never been to Brno before. The difference is that this time, the expertise concerning where to go (a sunny walk around the lake) and how to get there (tram 1, 3 or 11 to the end) flowed effortlessly from my lips as if from a native, even going as far as claiming to know one of the “best kept secrets in the city” – the magical Irish coffee at Mezzanine.
Dovedete si představit, že prostor kolem vás najednou ožije? Dokázali byste se s tím vyrovnat? Vyrovnají se s takovou nestandardní situací naše hlavy?