Po semestru a půl stráveném na naší fakultě jsem měla dojem, že kultura tu skutečně vázne. Výstavy pořádá jen katedra environmentálních studií a pravidelná divadelní představení s mým nástupem na fakultu skončila úplně. Nějaká ta událost jednou za čas v podobě přednášky nebo workshopu snad ani nestojí za řeč. V posledních týdnech naštěstí rozvířili kulturní dění Martin Bartkovský a Jakub Freiwald z katedry mediálních studií a žurnalistiky.

Redaktorky Hripsime Zohrabyan a Vendula Karásková napsaly do Halasu na začátku semestru okénka z Erasmu v Německu a Litvě, ve kterých kriticky srovnaly podobu výuky na naší fakultě s výukou na těch zahraničních. Oba články vyvolaly rozsáhlou diskuzi na facebookových stránkách časopisu. Svůj názor na komentáře redaktorek vyjádřil i bývalý děkan Ladislav Rabušic. Na debatě o založení katedry sociologie mimo jiné veřejně řekl, že kdyby se na fakultě vyučovalo tak, jak autorky textů chtějí, ani by se pro malý počet přijímaných studentů na školu nedostaly.

Pred mojím odchodom na Erasmus mi kolega z redakcie povedal, že Brusel je jedno z najnudnejších miest vo svete, a že odtiaľ určite žiadne okienko nenapíšem. Ja som veľmi rád, že sa mýlil, lebo to logicky znamená, že ja som mal pravdu.

If you’re like me, a big part of the reason you became a social scientist was, well, to help society. I’d like to think my work makes a difference in the world. As a teacher, I plant many seeds – seeds of critical thinking, seeds of inspiration and even seeds of dissent – that I hope will blossom. As a researcher, I address a topic that is relevant all over the world – immigrants’ rights movements.

Posledně jsem na tomto místě psal o Týdnu neklidu a problému důvěry. Svou úvahu jsem zakončil – jak už to tak chodívá v publicistickém komentáři – obecným apelem. Výzvou k překonání nedůvěry mezi oběma stranami pojednávaného sporu. No jo, ono se to vyzývá – řekne si čtenář. Ale jak a kde s tím začít?



Od posledního vydání Halasu fakultní senátoři společně nezasedli, nicméně to neznamená, že by se nic nestalo. Časově nejnáročnější pro nás bylo historicky první hodnocení Stipendijní komise podřízené Studentské komoře senátu. Převážnou většinu práce odvedla komise samotná, ale některé koncepční otázky i detaily jejího fungování jsme ladili za chodu a postupně jsme nacházeli mnoho problémů, které bylo potřeba řešit. 

Neměli jsme na přípravu celého procesu příliš času, tak to podle toho vypadalo – s lhůtami jsme pak nakládali poněkud lehkomyslně. I proto se omlouváme všem žadatelům za některé zmatečné kroky a nedostatky v komunikaci.

Deset hodin nejrůznějších přednášek, k obědu uzená žebra, koblihy i gumoví medvídci, učebna polepená „lajkovacími“ samolepkami a dva projektory vedle sebe. Tak vypadal druhý ročník brněnského Politologického barcampu. Jako organizátor akce bych rád dodal několik postřehů a inspiroval další studenty k pořádání vlastních drobných „nekonferencí“.

I started to write a column called “It’s Thesis Time” for this issue. We’ve just passed the draft deadline and I’ve been reading my students’ work about everything from the Westernization of China to Internet memes. But by the time you are reading this, the final versions will be in the IS waiting to be defended and thesis writing will be old news.

V minulých číslech Halasu se objevily hned dva články autorek (Hripsime Zohrabyan a Venduly Karáskové) pobývajících toho času studijně v zahraničí, které svou aktuální zkušenost kladly do kontrastu s tím, čemu jsou uvyklé na své alma mater. Osobnější přístup učitelů a intenzivnější formu výuky uváděly jako to, co na domácké půdě postrádají. Jedna z nich pak tuto absenci připsala přímo na vrub objemu přijímaných studentů, když si v závěru položila otázku „Není ovšem lepší přijmout méně posluchačů, kteří získají hlubší znalosti a neocenitelné soft skills, než být jen továrnou chrlící zástupy absolventů?“.

Všude chodím pozdě. A protože se s tím snažím něco dělat, zapracovala jsem na sobě. Takže pokud mi o něco jde, nepřijdu už pozdě, ale, jak se říká, „jen tak tak“.

Profesor a bývalý děkan Ladislav Rabušic se na panelové diskusi o vývoji katedry sociologie a vzniku naší fakulty nechal slyšet, že ho „naštvaly“ články dvou redaktorek Halasu, toho času na Erasmu v Litvě a Německu . Podle popisu lze bezpečně identifikovat Hripsime Zohrabyan a Vendulu Karáskovou. Obě redaktorky své texty opřely o vlastní zkušenosti z přednášek na české a zahraniční vysoké škole. Mimo jiné si všimly i toho, že na cizích fakultách měly možnost navštěvovat kurzy v komornějším počtu účastníků. Chválily ale také aktivnější přístup studentů nebo vstřícnost a otevřenost vyučujících k diskusi.

Začalo to rozvarenou karfiolovou polievkou pred dvoma rokmi, pokračovalo „Menzovým denníčkom“ a skončilo pri sofistikovanom názve „Filipika proti hegemonii Správy kolejí a menz Masarykovy univerzity“. Blog psychológa Alberta Kšiňana z našej fakulty si na diskusnom fóre v ISe začalo všímať čoraz viac labužníkov z radov študentov, ale aj tých, ktorí mali česť zakúsiť neopakovateľné čaro našich menz.

Pro klid na pracovišti či ve škole je nezbytně nutné mít dobré vztahy s lidmi, kteří se starají o technické a úklidové služby. Poznala jsem to už na gymnáziu. Zatímco studenti z ostatních tříd nadbíhali profesorům, lidé z našeho ročníku nikdy nezapomněli pozdravit školníka nebo uklízečku. Každý měsíc jsme pořádali filmová promítání a čas od času jsme ve škole dokonce přespali, když jsme vydávali noviny. Pro všechny naše aktivity bylo výhodné udržovat dobré vztahy se strážci klíčů.

Od 22. února si můžeme v atriu naší fakulty prohlédnout výstavu s názvem Šumava na rozcestí a připomenout si tak loňský spor, při kterém se aktivisté přivazovali ke stromům, aby zabránili masovému kácení šumavského lesa. Přestože expozice trvá už celé tři týdny, kdykoliv ji míjím, nevidím jediného člověka, který by jí věnoval sebemenší pozornost. Za celou dobu jsem zahlédla všehovšudy sedm studentů, kteří výstavě alespoň chvilku svého času obětovali.

„Oznamuji Vám, že jste byl/a vybrán/a na studijní pobyt v rámci programu Erasmus na Vytautas Magnus University v Kaunasu.“ Když jsem před rokem v e-mailové schránce objevila tento mail, nechtěla jsem věřit svým očím. Kam že jsem to byla vybrána? Vždyť já přece chtěla odjet studovat mezinárodní vztahy na prestižní univerzitu do Kodaně! S Kaunasem, který jsem uvedla na povinné druhé místo svého výběru víceméně náhodně, jsem vůbec nepočítala. Nebyla jsem si ani jistá, jestli je to město v Litvě nebo v Lotyšsku.