Věčné Macbethovské téma se vrací ve filmovém zpracování Justina Kurzela a přináší spektakulární vyobrazení korumpující síly ambice v nejsyrovější podobě. Tandem hlavních postav Macbetha a Lady Macbeth v podání Michaela Fassbendera a Marion Cotillard předvádí explozi nejhlubších tonů klavírního manuálu lidské duše. Divák se skrze filmové plátno přibližuje podstatě Shakespearovy imaginace, překonávaje tak omezení (a současně sílu) jevištního zpracování.

Městské divadlo Brno uvedlo v sobotu na svých prknech v život jednu z nejznámějších Shakespearových tragédií – Krále Leara. Do role šíleného vládce a nešťastného otce obsadil režisér Stanislav Mošna předního brněnského komika Boleslava Polívku.

Davy hrnoucí se přeplněnými ulicemi značily, že v Jihlavě začal Mezinárodní festival dokumentárních filmů. Na ulici postával Milan Knižák, v sále pak seděla Meda Mládková. U ohniště značícího cestu a ohřívajícího vstup do každého promítacího místa pak pokaždé ležel mladý Mexičan se spacákem. Prý je na téhle akci podruhé. Trochu jsem se zastyděla, přece nebydlím od Jihlavy přes půl planety a jsem tu teprve poprvé.

V prvním říjnovém dnu, kdy se podzimní rozmary zvětšují a kdy je káva nejvíce opěvovaným nápojem ve městě, přicházím k proslulé vegetariánské kavárně Tři ocásci, kde již třetím rokem započne událost Týden krávy. Ani se nenaději a už otevírám dveře s nápisem “uprchlíci vítáni“ a vcházím do babiččina obýváku, kde se to hemží krávami a jejich kamarády.

Charitativní běh RRRun pořádaný studentskou organizací Radio R byl otevřen jak sportovcům, tak amatérským běžcům. Účelem akce bylo totiž hlavně podpořit válečné uprchlíky, kteří se ocitli v tíživé situaci při útěku ze států zasažených válkou. Účastníci si tak odnesli dobrý pocit na druhou – pomohli těm, kteří to právě teď potřebují a udělali zároveň něco pro své tělo. Akce se konala v parku Lužánky a díky charitativnímu charakteru byla pod záštitou rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka.

Malý šálek kávy s lehkou a výbornou pěnou, někdy navrch posypanou skořicí, to je cappuccino. Tento oblíbený nápoj si mohl tentokrát sám připravit i laik, který neumí ovládat kávovar. Kavárna Kafec na Veveří se totiž rozhodla uspořádat v prvním dni Týdne kávy workshop, kde si každý mohl vyrobit vlastní cappuccino. Za okny téměř do poloviny naplněnými kávovými zrnky byl k dispozici profesionální kávovar a baristka Iva Plačková, která ochotně vysvětlila postup a poté každému zájemci pomohla i se samotnou přípravou.

Zatímco velké množství mladých na léto plánuje dobrovolnickou stáž v některé z českých či zahraničních neziskovek, studenti žurnalistiky nastupují na povinnou praxi v některém z mediálních domů.

„Co děláš dnes odpoledne? Pojď s námi na téerix,“ říká mi kamarádka nadšeně. Zděsím se. Jedná se o nějakou novou drogu? Už nefrčí LSD ani THC, ale TRX? „Né díky, musím dělat něco do školy,“ vymluvím se, ale vzápětí si to vyčítám. Mohla jsem zažít nové dobrodružství, trochu se uvolnit. „Jak chceš, mohla sis dát pořádně do těla, je to makačka,“ odpovídá kamarádka a já zpozorním. Po chvilce se dozvídám, že jde o fitness hit posledních let, závěsný systém, který přináší skvělé účinky.

„Why are you going to Czechoslovakia on Erasmus?“ Firstly, there are two countries: the Czech Republic and Slovakia. Secondly, why not? When I said I have chosen the Czech Republic as my first option for one year abroad, most of the people stared at me. Others told me that beer is so cheap there: „You are going to have great parties!“ Let me remark that this experience is not only about going to pubs and clubs.

Na boj za svobodné vysoké školy či Týden neklidu z roku 2012, masové protesty studentů proti reformám školství z dílny tehdejšího ministra Dobeše, se vzpomíná s okem zamženým sentimentem. Vyhrálo se, teď zpátky do práce.

Na Slovensku je v súčasnosti 36 vysoých škôl, dvadsať verejných, tri štátne a trinásť súkromných. Škôl je dosť, ale študentov je stále menej. Zatiaľ čo v roku 2007 sa na vysoké školy hlásilo 85 tisíc študentov, vlani to už bolo len 60 tisíc. Na vysoké školy sa teda pravdepodobne dostávajú momentálne aj ľudia, ktorí by si v minulosti možno ani neškrtli.

Sedíme uprostred patagónskej pampy a márne čakáme na auto, ktoré by nás vzalo o pár stoviek kilometrov severnejšie. Nič neobvyklého na vetrom ošľahanej ceste Ruta 40 tiahnucej sa vyše 5000 kilometrov po najodľahlejších častiach Argentíny. Pred očami mi defilujú lamy guanako a rozmanité obrazy minulosti. „Poď so mnou okolo sveta,“ rezonuje Jankiným bytom zvuk môjho hlasu a ja netuším, kam ma toto rozhodnutie zavedie. „Ste blázni,“ konštatuje moja mama uprostred prípravy obeda a ja mám pocit, že tieto slová nepočujem naposledy. Mamin obraz sa plynulo mení v brzdiaci pick-up a ja sa opäť dostávam späť do reality potulného stopára.

Přes plot nevypadají chátrající budovy na Vlhké ulici příliš pohostinně. Brzy však možná bývalé sídlo Technických služeb vlastněné městem ožije kulturou. Zbývá jen, aby úředníci schválili projekt, který jim leží na stole od předloňského roku.

Nedávno jsem četla článek o dnešních vysokoškolácích, prý nejtypičtějších představitelích generace Y. My, narození na začátku devadesátých let, prý toužíme po vyváženém osobním a pracovním životě. Chceme se vyhýbat stresu, nejdůležitější je pro nás stabilita, jistota a bezpečí. Chceme „sloužit dobré věci“, nicméně se bojíme vystoupit ze své komfortní zóny a bojíme se čelit výzvám. Takže takoví jsme, Havlovy děti.

Po příjezdu do Granady vás na první pohled uchvátí zasněžené vrcholky Sierry Nevady, majestátnost maurského paláce Alhambra a nespočet úzkých uliček a zákoutí. Záhy zjistíte, že město je sice maličké, ale zato plné lidí. Na rodilého Granadijce narazíte jen stěží, kdežto studenty Erasmu potkáte na každém rohu. Není se čemu divit. Granadská univerzita se mezi španělskými univerzitami pyšní prvenstvím v počtu zahraničních studentů a studentek. Já jsem jednou z nich.