Určitě už jste někdy měli tu čest svézt se autobusem. Svezení se pár zastávek, to se samo sebou nepočítá. Tu pravou atmosféru autobusu se všemi jeho výpary nasajete až po uplynutí delší doby, řekněme tak po dvou hodinách. Pokud jste ještě tak dlouhou cestu nikdy absolvovat nemuseli, pokřižujte se a obětujte kozu svému bohu za to, že vás prozatím ušetřil.

Párty, zábava, oslavy. To vše se pojí se začátkem podzimního semestru a my pro vás máme další žhavý tip k zapsání do diářů.

Jednoho zimního večera mě napadl fakt šílený nápad. Co kdybych se stala zdravotníkem? Při troše hledání jsem zjistila, že k tomu člověku stačí absolvovat čtyřdenní kurz, a pokud zvládne závěrečné zkoušky, je z něj licencovaný zdravotník. Říkala jsem si, že bude fajn umět někomu zachránit život, a tak jsem se na jeden takový kurz vydala.

Po stole klouže sklenička, dokud vlak úplně nezastaví. Držím ji a směji se na svého parťáka. Sedět na cestě do Vídně v restauračním voze je věc, kterou určitě udělám i příště. Za necelých devadesát minut vystupujeme na zastávce Wien Hauptbahnhof. Vídeň nedávno již pošesté vyhrála první příčku v žebříčku Nejlepších měst k životu. Kromě tedy toho, že mám Vídeň zapsanou hluboko v srdci, jsem přijela, abych zjistila proč.

Drahá Lucia,

Žijeme v době, kdy je laťka pomyslné dokonalosti zvednuta až příliš vysoko. Jen hrstce šťastných se podaří zdědit ty správné geny a k této hranici se alespoň přiblížit. A nám ostatním nezbývá nic jiného než se mořit v posilovně, hladovět, utrácet majlant za kosmetiku, která nám zakryje všechny nedokonalosti na obličeji a trávit hodiny u kadeřníka s vidinou dokonalého účesu podle té či oné hollywoodské hvězdy. Ale co kdyby tady byl i jednodušší způsob?

Všichni dnes mohou být krásní – i ti, kteří nevyhráli v genetické loterii západních ideálů. Všichni mohou mít stejný symetrický nos, plné rty a lícní kosti Benedicta Cumberbatche. Všichni si mohou dát na čelo vytetovat sériové číslo a pochodovat na nejbližší kliniku plastické chirurgie. I přesto, že se z každého kouta ozývá volání po originalitě, plastika se stává čím dál tím rozšířenější. Po ulicích pak běhají jenom originální kopie.

Ačkoli se na první pohled zdá, že sport a krása spolu vůbec nesouvisí, opak může být pravdou. Ve sportovním odvětví najdeme i disciplíny, které krása ovlivňuje. V krasobruslení se dostávají body za estetický dojem, moderní gymnastika je přehlídkou roztodivných kostýmů a pro synchronizované plavání dokonce vymysleli make-up, který se ve vodě nesmyje (což je podle mě poněkud kontraproduktivní, vzhledem k tomu, že jim většinu času z vody netrčí nic jiného než nohy). Já jsem byla ale nedávno svědkem situace, kdy tahle snaha oslnit zevnějškem poněkud překročila únosnou mez.

Je pondělí devět ráno a mně zvoní budík. Moje předsevzetí vstávat každý den mezi devátou a desátou bere i dnes za své a já budík jedním naučeným pohybem přesunuji na později. Do školy vyrážím za pět dvanáct, v lednu jsem totiž dala přednost své pohodlnosti před romantikou historické čtvrti Albaicín, a tak mi na přesun do Facultad de Ciencias, kde studuji životní prostředí, stačí několik minut. Před vchodem postávají studenti, balí si cigarety a kouří. Tabák nebo trávu, ta je tady cítit na každém kroku.

Bylo nebylo, byl jednou Jeden svět. Nehýbaly jím síly vesmírné, ale spousta drobných skvěle seřízených koleček, složených kromě organizátorů i z dobrovolníků. A mně bylo potěšením stát se jedním z nich.

Po stole klouže sklenička, dokud vlak úplně nezastaví. Držím ji a směju se na svého parťáka. Sedět na cestě do Vídně v restauračním voze je věc, kterou určitě udělám i příště. Za necelých devadesát minut vystupujeme na zastávce Wien Hauptbahnhof. Jaro už o sobě dává vědět, taxikáři pokuřují před stanicí a město je v porovnání s Brnem celé takové hezčí. Vídeň nedávno již pošesté vyhrála první příčku v žebříčku Nejlepších měst k životu, který sestavuje konzultační společnost Mercer. Kromě tedy toho, že mám Vídeň zapsanou hluboko v srdci, jsem přijela, abych zjistila proč.

Festivaly sú vo všeobecnosti skvelé, ale Brno tentoraz spojilo moje dve najobľúbenejšie veci – divadlo a kávu. V utorok 29. marca bola šiestou zastávkou prvej časti Brnenského lunaparku, alebo Divadla ku káve, kaviareň Anděl. Organizátori tentokrát stavili na improvizáciu. Zabaviť publikum prišlo duo Teller & Sýkora a o hudobný program sa postaral Ondřej Soldán.

Na katedře stojí šest připravených mikrofonů, komfortnější židle, než jaké známe z přednášek, vyplňují prostornou aulu. Před jejím vstupem vládne čilý ruch. To všechno naznačuje, že se na naší fakultě chystá zajímavá událost. Se studenty tady budou diskutovat velvyslanci asijských zemí, které jsou členy mezinárodní organizace ASEAN.

Nikdy nehovorte portugalskému taxikárovi, ktorý vás vezie z letiska, že nepoznáte jeho obľúbený futbalový tím. Inak za to draho zaplatíte. Nepomôže vám ani výhovorka, že vo vašej krajine je národný šport hokej. Našťastie som to zistila hneď po príchode do Lisabonu, kde som v septembri odišla na výmenný pobyt. Na Escola Superior de Comunicação Social študujem žurnalistiku a marketing v angličtine.

Když jsem se poprvé vydala na lekci akrojógy, byla jsem poměrně nervózní. Jógu jsem do té doby viděla leda tak z rychlíku a podezřelé „akro“, které se objevuje v názvu, pro mě bylo velkou záhadou. Když jsem ale dorazila do brněnských Lázní Rašínova, kde se hodina konala, připadala jsem si jako ve snu. Jak často by se mi jindy podařilo létat jako Baby ve filmu Hříšný tanec, navíc s lektorem, který se nápadně podobal Johnu Travoltovi?